Vznik československého státu v roce 1918 přinesl vedle socializace i vlnu protikatolického smýšlení, která se odrazila i na politických pozicích lidoveckého stranictví. Symbolem proti katolicismu se stalo stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a proticírkevní tradice prostoupily českou společnost. Vznik československé církve a hromadné výstupy oslabily český katolicismus i návazné lidovecké hnutí. V celé společnosti proběhl proticírkevní proces ve znamení odluky církve od státu, povinného občanského sňatku, uzákonění rozvodu. Pro lidovecké hnutí to znamenalo obranu svého hodnotového systému, ale i hledání politických pozic v novém státě. Jednalo se i o zachování katolického odborového hnutí, hnutí zemědělců, ale i o organizování katolické mládeže, tělovýchovných a hospodářských organizací.

Po vzniku Československa pokračoval vývoj politického stranictví v nově vzniklých podmínkách samostatného státu. Nejvýznamnější změnou byla státní a národní samostatnost. V rámci státu, který se skládal z českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi. V nově vzniklém vícenárodnostním státě se projevily revoluční tendence, a to pod vlivem ruské revoluce, ale i odstředivé snahy Němců a Maďarů. Liberalismus přestal být samostatným politickým programem a prostoupil hlavní politické strany. Ovlivnil i ostatní politické strany mimo národnostně a stranicky rozdělených křesťanských a demokratických stran působících ve státě. Na národnostním principu se obnovily nebo vznikly politicky menšinové strany, které se členily z hlediska sociálních, náboženských nebo národnostních hledisek.

V československém prostředí se stále více dostávalo do popředí politické sebeuvědomování německé menšiny v českých zemích a na Slovensku autonomní snahy i maďarský separatismus, ale i určité separatistické tendence na Podkarpatské Rusi. V českém prostředí se také aktivizovala krajní levice i pravice. V období první republiky se tvořily účelové politické koalice a vládní většiny. Politické strany se slučovaly a od politických stran se odštěpovala seskupení, která se snažila vytvářet samostatné strany. Od vzniku Československa projevily české politické strany tradiční státotvornou aktivitu i respektování funkce hlavy státu v politickém a společenském dění.

Mezi vládnoucí strany se protlačila ČSL. Pětka – skupina českých představitelů: agrární, národně demokratické, sociální demokratické, socialistické a lidové strany se stala klíčovým seskupením pro politické dění v parlamentě a ve vládě. Za úřednických a koaličních vlád se do popředí dostaly i německé občanské strany, ale i ĺudová a později Hlinkova strana. Pravicové vládní koalice čelily jak tlaku zprava od pravicových extrémistů, tak i zleva od komunistů a stále více i sílícím separatistickým snahám. Za uvedeného stavu se více prosazovaly sjednocující národní síly a snahy o snižování počtu politických stran. V československém stranictví začaly vznikat koncepce autoritativní demokracie, které vyústily v Národní jednotu a v jiné snahy, které vycházely více nebo méně z koncepce korporativismu a stavovského řádu.

ČSL po svém sjednocení odolala politickým a kulturním tlakům radikalizující se české společnosti. Získala potřebné pozice svou národní a pročeskou orientací, ale i okamžitým se přihlášením ke státotvorné úloze, které uměla využít ve prospěch náboženství a katolické církve. Stala se vlivnou stranou v československém politickém stranictví, a to zvláště v okamžicích, kdy došlo k dohodě ideově rozdílných stran, aby se otupilo ostří socializačního radikalismu i národnostního separatismu. ČSL se stala stranou, která byla ve všech koaličních vládách do roku 1938. Stala se stranou nekonfesní, ač zůstala převážně katolická. Česká zemská organizace byla spíše konzervativně laděna se zdůrazněním národních tradic a křesťanského solidarismu na základě stavovského řádu. Moravská zemská organizace spíše zdůrazňovala náboženské a sociální tradice a pod vedením J. Šrámka byla víc provládní a měla blíže k programu čechoslovakismu. ČSL považovala Československo za národní stát s tím, že menšiny v něm žijící mají jiné státní útvary, kdežto národ Čechů a Slováků může žít jedině v rámci Československé republiky.

Lidovecké hnutí, které bylo zdrženlivé před 1. světovou válkou v záležitosti státoprávní samostatnosti státu, se stalo státoprávní stranou, která zároveň bránila jednotu československého státu a nekompromisně vystupovala z národních pozic proti vnitřnímu a vnějšímu fašismu v nacistické podobě. Program ČSL vycházel ze sociálních encyklik a solidarismu, ale i z národního uvědomění.

Encyklika Qudragesimo anno ukázala cestu pro sociální poslání všech, kteří se angažovali pro lepší život společnosti. Encyklika vytýčila zásady pro sociální třetí cestu mezi liberalismem a socialismem a stala se základem pro křesťanský solidarismus a humanismus. Tmelícím prvkem lidoveckého stranictví byly morální hodnoty katolicismu, národní a křesťanské cítění, které programově sdružovalo střední vrstvy obyvatelstva. Programově byla oddělena morální autorita církve v náboženských záležitostech od politického stranictví s tím, že katolíci mají povinnost prosazovat morální hodnoty veřejně a platila zásada nezávislosti v oblasti národní, hospodářské, sociální, a to v mezích morálních zásad. ČSL se však nepodařilo vytvořit jednotnou frontu katolíků v republice s ostatním křesťanským a národnostně laděným stranictvím v republice. Český katolický program zde narazil na základě proklamovaného čechoslovakismu na německé, slovenské, maďarské i polské národní cítění.

V třicátých letech 20. století se Československo stalo objektem a cílem likvidačních snah hitlerovského Německa. Pro naplnění této snahy bylo využito německé menšiny a odstředivých snah Slováků, Maďarů i Poláků. Po splynutí německých agrárníků a křesťanských sociálů se Sudetoněmeckou stranou dostaly se české politické strany do svízelné situace.

Představitelé ČSL J. Šrámek a B. Stašek se postavili na pozice české národní jednoty a na protifašistické stanovisko. ČSL se postavila proti anšlusu Rakouska a jeho připojení k Německu. Lidovecké hnutí spatřovalo v tomto aktu ohrožení republiky, ale i porážku rakouského katolicismu v zápase s hitlerovským fašismem. ČSL v obecních volbách /květnu – červnu 1938/ se vyjádřila jasně:

„… pod ochranou svatého Václava zajistíme mír, bezpečnost své vlasti, jednotou národa pevnou rukou vlády a naprostou spravedlností ke všem občanům…“ Na volebním plakátě dominovala socha svatého Václava stojící svým podstavcem na území republiky.

Dějiny však pokračovaly neúprosně dál. Na základě Mnichovské dohody byly odstoupeny pohraniční území republiky. Prezident E. Beneš se vzdal funkce a emigroval. ČSL přijala provolání, ve kterém se konstatovalo: „…ČSL se obrací k celému našemu národu a zvláště ke všem stoupencům s výzvou, aby ze všech sil podpořili vlastenecké úsilí o národní obrodu a státní obrodu na území, jež si národ zachoval…“

Po přijetí Mnichovské smlouvy /30. 9. 1938/ se dostala do popředí v českých zemích idea sjednocení všech národních stran. Záchrana republiky a reforma státní správy a korporativismus se dostal do popředí politických zájmů. V českém politickém stranictví se formulovala a zesílila pozice autoritativního pojetí demokracie. V rámci českého politického stranictví vzniklo několik koncepcí, jak dosáhnou národní jednoty, které směřovaly k odstranění pluralismu politického stranictví. Sociální demokracie kalkulovala se všenárodní koalicí, a to za existence vládní a opoziční strany. Předseda ČSL chtěl vytvořit stranický systém pravice, středu a levice. Sjednocovací proces okolo agrární strany vycházel z myšlenky národního vědomí a stavovského státu. V programu bylo korporativní uspořádání do šesti stavů: zemědělství, průmysl, živnost, peněžnictví, obchod a doprava, svobodná povolání a státní zaměstnanci. Strana byla definována jako veřejnoprávní sdružení všech osob, které plní v národní pospolitosti společný hospodářský a sociální úkol. Organizování Strany Národní jednoty se odehrávalo od října do konce prosince 1938.

Soumrak Československa však nastal, když parlament odhlasoval ústavní zákon o autonomii Slovenska a zákon o autonomii Podkarpatské Rusi a název státu se změnil na: Česko – Slovensko /19.11.1938/.

Vstup německých vojsk a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 a vyhlášení samostatného Slovenského státu zásadně ovlivnilo demokratickou státnost a znamenalo i zánik politického stranictví. Nastalo období útlumu politického života, kdy jeho těžiště se přeneslo do emigrace v zahraničí, kde se vytvořila kontinuita československé státnosti v období 2. světové války. V podmínkách protektorátu Čechy a Morava byla část bývalých politických představitelů pronásledována a skončila v koncentračních táborech. Část odešla do ústraní a část se rozhodla pro kolaboraci. Československá republika existovala jen v emigraci a představoval ji E. Beneš a část politiků ze všech politických stran, včetně komunistů.

Předseda ČSL J. Šrámek dal přednost zachování československé státnosti v emigraci. Předseda zemské organizace v Čechách B. Stašek se stal v protektorátu symbolem národní a katolické jednoty a skončil v koncentračním táboru!

V protektorátu Čechy a Morava se rozhodl protektorátní prezident E. Hácha zřídit výbor Národního souručenství, jehož úkolem bylo přebudovat veškeré politické strany, v jedno mohutné hnutí, které mělo být schopno vytýčit novou politickou cestu. Národní souručenství bylo zvláštním politickým seskupením v rámci nedemokratického stranictví a mělo představovat téměř celou mužskou populaci Čechů a mělo být jedinou politickou organizací českého národa v protektorátu Čechy a Morava.

V okamžicích vzniku mělo vyjadřovat vůli českého národa po národním přežití v podmínkách německého protektorátu. Mělo se stát jediným politickým představitelem českého národa, které by nahradilo politické strany a svým způsobem i parlament. Autoritativním způsobem od shora dolů bylo jmenováno vedení. Zásadním principem byla národní pospolitost či národní solidarita. Program odmítal jednostranný liberalismus stejně jako marxistický socialismus. Chápal sociální spravedlnost ve smyslu stavovského zřízení. Program stál na pilířích výchovy v duchu národním a křesťanském. Tento program nenalezl svého naplnění v průběhu nacistické totality a autonomního začlenění do Velkoněmecké říše. Již od samého začátku německá okupační moc měla k tomuto záměru odmítavý postoj. V krátkém období od března do srpna roku1939 zaštitovalo legální projevy češství, jako byl převoz ostatků K. H. Máchy na Vyšehrad, tábor lidu na Řípu, pouť ke svatému Vavřinečkovi na Domažlicku i jiné. Národní souručenství se již v roce 1940 stalo pouhou papírovou formou a korporací a nástrojem aktivistických kolaborantů. Skončily i všechny možné vize českého korporativismu, stavovského řádu a stavovského státu. V českých zemích zůstala jen naděje a víra v poválečnou obnovu Československa, které zvláště reprezentoval zahraniční a domácí odboj.

Poválečným výdobytkem komunistické strany a základem Košického vládního programu se stala Národní fronta Čechů a Slováků. Národní frontu vytvořili představitelé sociálních složek a politických směrů, které se účastnily domácího a zahraničního odboje. Základem se stalo ustanovení, že politického života se nebudou moci účastnit ty strany, které se členy NF nestanou.

V českých zemích byly povoleny jen čtyři strany: Komunistická strana Československá, Československá strana sociálně demokratická, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová.

Na Slovensku měly být původně obnoveny dvě strany: Komunistická strana Slovenská, Demokratická strana a později vznikla Strana Svobody a Strana Práce, která byla slovenskou obdobou Československé sociální demokracie.

Komunisté dosáhli toho, že z veřejného poválečného života byla vyloučena politická pravice, hlavně agrární strana a národně demokratická. Tato poválečná politická realita se stala se souhlasem ostatních demokratických stran, a tedy i představitelů ČSL. V Československu tak vznikl omezený politický systém – omezená demokracie – a to tak zvaná lidová demokracie. Lidová demokracie nebyla založena na principu koalice politických stran, ale její páteří se stala Národní fronta, která se rozšířila o tak zvané masové organizace. Systém Národní fronty byl nejen jeden největší výdobytek komunistů, ale i nástroj, který umožnil jejich nástup k moci v únoru 1948.

Václav Ryneš