Pan Adam byl celý život aktivní v ochraně svých zájmů. Jeho časté stížnosti a právní podání považovaly soudy za obtěžující, a proto mu rozhodnutím o omezení způsobilosti k právním úkonům v jednání s úřady a soudy zabránily. A to i přes to, že takovou praxi označil za nezákonnou Nejvyšší i Ústavní soud. Praxe soudů ve zbavování se nepohodlných lidí prostřednictvím omezování jejich způsobilosti k právním úkonům v procesní oblasti byla poměrně častá u vykonstruovaných politických procesů v období komunismu. V demokratickém zřízení jsou však takové praktiky zcela nepřijatelné.

Panu Adamovi byla nakonec způsobilost navrácena a původní rozhodnutí prohlášeno za nezákonné. Neoprávněné omezení jeho procesních práv se však podepsalo na jeho zdraví i majetku. Po dlouhá léta se například nemohl domoci vystěhování neplatícího nájemníka ve vlastním domě, a tak přišel i o střechu nad hlavou.

Soud však újmu, která byla panu Adamovi způsobena protiprávním rozhodnutím, nepovažoval za natolik závažnou, aby vyžadovala odškodnění ve výši požadovaných 250 tisíc korun a přiznal panu Adamovi 50 tisíc, což je částka rovnající se přibližné výši dvou průměrných měsíčních platů v České republice. Přestože Evropský soud pro lidská práva pro podobné případy přiznává částky ve výši stovek tisíců, české soudy přistupují k náhradě nemajetkové újmy velmi opatrně. „Částka, kterou soud v řízení panu Adamovi přiznal, je opravdu směšná v porovnání s újmou, která panu Adamovi vznikla. Po dobu šesti let musel trpět nedůstojné jednání a bez možnosti domoci se svých práv, a to kvůli jednomu nesprávnému rozsudku. Stát musí v takových případech nést odpovědnost a zaručit se, že se podobné jednání nebude opakovat,“ říká k případu Zuzana Durajová, právnička Ligy lidských práv a Centra advokacie duševně postižených (MDAC). Pan Adam podal prostřednictvím Ligy a MDAC odvolání, teď mu nezbývá než čekat na rozhodnutí Krajského soudu.