Triumf v Aspenu ti smolně utekl jen o pár centimetrů. Převažuje zklamání, nebo radost z pěkného druhého místa?
V cíli to zamrzí, ukápla mi slza. Ale míň než minulý rok, kdy jsem spadla a skončila šestá. Tehdy jsem to obrečela. Ale uvědomila jsem si, že musím být vděčná. A s odstupem času jsem s druhým místem čím dál více spokojená. Ten závod jsem si neskutečně užila.

Vítězka Lindsey Jacobellisová tě předjela až v zatáčce na konci trati. Jak těžké bylo ještě na poslední chvíli zabojovat o triumf?
Chyba ode mě nepřišla ani tak v té zatáčce, ale v cílové rovince před skokem. Měla jsem si vyjet mimo Lindsey a šlapat už boule sama vedle ní. Rychlost jsem měla vyšší a vrátila jsem se myškou za ní, to mě asi zpomalilo. Lindsey je už třicet let, je vidět, že má hodně zkušeností.

V čem tkví to největší kouzlo X-Games?
Se Světovým pohárem to nejde moc srovnávat, tam jde o dlouhodobou výkonnost, o celkový výsledek. X-Games je největší závod, a to navíc jen pro pozvané. Jsou tam tedy nejen špičkoví závodníci, ale třeba i ti, kteří se na svěťáky koukají jen v televizi. Musí za nimi být nějaký příběh. Například letos tam jeden kluk jezdil za svého zemřelého kamaráda.

Jak zatím hodnotíš probíhající sezonu?
Mám za sebou zatím tři závody Světového poháru s umístěním na prvním, třináctém a sedmém místě. Od třetího místa, které zatím drží právě Lindsey, mě dělí padesát bodů. To není moc, dá se to stáhnout. To třinácté místo se těžko dohání, Francouzka Nelly Moenneová-Loccozová mi hodně odskočila. Takže vyhrát celkově bude už hodně těžké. Ale pořád je před námi ještě pět závodů, šance na přední pozice stále existuje.

Na začátku sezony tě trápily zdravotní problémy. Jak jsi na tom teď?
Problém je, že je to vrozené, mám měkké kloubní jamky. Na začátku sezony jsme vůbec nevěděli, jestli budu kvůli ramenu moct jezdit, ale předělali jsme ortézu a ramena od té doby zatím drží. Takže je to vlastně skvělé.