Četla jsem o Vás, že jste tak trochu český unikát, který se vrhl do natáčení svého prvního filmu ve svých dvaceti pěti letech, aniž byste měl předchozí zkušenosti a dnes za sebou máte úspěšný seriál Stopy života, film Bastardi a další projekty. Čím Vás svět filmu tolik přitahuje?
Já jsem si tím vlastně opravdu splnil svůj sen a postupně se snažím na svých projektech více a více pracovat. Na začátku byl nápad natočit snímek, ve kterém bude hrát řada legendárních osobností českého herectví. To se podařilo. Našla se skupina lidí - tvůrců, kteří z různých důvodů pomohli tento snímek natočit. Pro mne osobně to byla obrovská škola života. Uvědomil jsem si, jak se takový projekt realizuje, jakých chyb se musím příště vyvarovat atd.

Mezi Váš úspěšný film patří bezesporu Bastardi. Je to Váš pohled na dnešní žáky základních škol a třeba i jeden z důvodů, proč jste učitelskou profesi změnil za filmovou?
To určitě ne. Já se v tuto chvíli živím natáčením různých typů projektů, ale nevylučuji, že se jednou do školství vrátím. Celé dětství jsem chtěl být učitel nebo herec. A podařilo se to. Učitelé hrají klíčovou roli v životě každého člověka. Já jsem měl na své žáky opravdu štěstí. Velmi mě to bavilo. Co se týče problematiky Bastardů, já souhlasím s tím, že by měl inkluze fungovat v případě žáků s různým typem fyzického postižení. Je velmi dobře, když mladý člověk bere jako samozřejmost fakt, že je s ním ve škole kdokoliv, kdo v životě nemá to štěstí, že je absolutně zdravý. Naprosto s tím souhlasím. Nemyslím si ale, že je rozumné bezmyšlenkovitě integrovat do tříd běžných základních škol děti ze škol praktických, které potřebují svoje tempo, svůj prostor a speciální vedení. Bastardi měli upozornit na to, že tyto děti zkrátka do běžných škol nepatří.

Překvapila Vás nějaká reakce herce či potomků legendárních herců, když jste jim řekl, že o ně máte zájem?
Při filmování určitě. V prvním snímku, který jsem jako producent napsal, jsem zažil desítky neuvěřitelných setkání a krásných slov. Někteří z herců se již dlouhodobě neobjevovali na obrazovce a pro řadu z nich to bylo jejich poslední natáčení. Vážím si toho, že jsem je mohl potkat a že mi předali pro mne řadu cenných zkušeností.

První filmový scénář byl pro film Pamětníci pojednávající o seniorech a sklidil dost velkou kritiku. Čím myslíte, že to bylo? Vždyt' téma o seniorech, kdy populace stárne, je celkem nadčasové...
Nadčasové určitě, to je pravda. Nicméně jsem často slýchával to, že se přece nikdo nebude dívat na film, kde je dvacet důchodců a nic jiného. Já jsem si za tím ovšem stál. Snímek je dnes vysílán v televizích, ale také na soukromých projekcích pro domovy seniorů a řadu jiných zařízení. Bez Pamětnice by dnes moje kariéra nebyla, to je faktum. Proč to tehdy sklidilo kritiku? Především proto, že jsem se opravdu pustil do něčeho, čemu jsem tehdy vůbec nerozuměl, dále pro to, že ten snímek měl skutečně řadu chyb, které jsem já neměl šance rozpoznat. Myslím si, že řada kritik byla opodstatněná.

Tomáš Magnusek

Co Vás vede k tomu, založit herecké muzeum? Máte pocit, že hodně herců upadlo v zapomnění?
Vedl mne k tomu fakt, že Češi, tedy podle mého názoru, mají rádi české herce. Herci jsou rovněž vzorkem občanů naší republiky. Každý z nich je jiný. A to nejen vizáží, ale svým postojem v naší historii, chováním, manýry či stylem života. Je to opravdu neuvěřitelně pestrá paleta různých zajímavých osudů. Rovněž jsem chtěl, aby v tomto muzeu byla zastoupena výrazná část českých herců. Těch, kteří měli tu možnost hrát velké role, i těch, jež známe díky jednomu filmu a mnohdy si nemůžeme vzpomenout na jejich jméno. V Ratibořicích by měl mít místo každý z nich.

Muzeum s Vámi zakládá také Martin Dejdar. Jak jste si rozdělili vzájemnou spolupráci na projektu?
Martin je skutečně patronem projektu a jeho tváří. Pomáhá mi získávat nové partnery a přátelé muzea.

Jaká herecká osobnost Vás napadla jako první, která by neměla rozhodně v hereckém muzeu chybět?
Na to nedokážu odpovědět, budeme se snažit, aby tam byla opravdu drtivá většina lidí, kteří nějakým způsobem zanechali svoji tvůrčí stopu ve filmu, televizi či divadle.

Jaký postoj k tomu měli Vámi oslovení herci, když jste o ně projevil zájem?
Musím říct, že všichni herci, se kterými jsem už jednal, nám něco věnují, propůjčí či prodají. Obvolávám je postupně. V první fázi ty, se kterými jsem za těch sedm let měl tu možnost pracovat a pak ty ostatní. Mám z jejich reakcí radost a děkuji jim za to.

Tomáš Magnusek a Martin Dejdar

A co herecké legendy, který už tu nejsou? Oslovujete jejich rodiny, zda s tím souhlasí?
Ano, postupně. Řadu historických skvostů jsme například získali od dcery paní Antonie Hegerlíkové.

Jak dlouho jste vybíral objekt či lokalitu pro muzeum?
Rok. Nejdříve jsem chtěl muzeum postavit přímo v centru Náchoda, ale je mi jasné, že ruku v ruce s kulturní částí budovy (muzeum a kino) musí jít také část komerční (restaurace, ubytování, zázemí pro hosty), ze které by se měl částečně provoz financovat. Z těchto důvodů jsem zvolil Ratibořice, kterými ročně projdou stovky tisíc lidí.

U nás je filmové muzeum a muzeum voskových figurín. Byl jste se tam podívat a čerpat třeba inspiraci?
V muzeu voskových figurín jsem byl. I já uvažuji o tom, že v našem hereckém muzeu budou tři voskové figuríny. Ale to je v tuto chvíli v jednání

Letos režírujete nový film Kluci z hor. O čem bude?
To je film, na který se velmi těším. V Orlických horách spolu žijí synovec a těžce mentálně postižený strýc, které těžký osud svedl dohromady. Po čtvrt století vzájemného soužití jim do života vstupují lidé, kteří z nich ze zjištných důvodů chtějí udělat nebezpečné jedince. Nebezpečné pro ostatní obyvatele malého městečka, se kterými doposud žili bez problémů. Nádherný příběh scénáristy Jana Jurka s Martinem Dejdarem a Jiřím Lábusem v hlavní roli. A pro mne umělecká výzva.