Jak byste svými slovy popsal Váš nový film Celebrity s.r.o.?
Rozhodně se jedná o komedii. Dokonce jsme si dovolili Celebrity s.r.o. nazvat odvázanou komedií, která lehkou formou poukazuje na principy, jak se tvoří rychlokvašková zábava nekonečných seriálů. Snažili jsme se o mírnou nadsázku ve stylu francouzských komedií, které mají diváci v oblibě. Ale jsem asi ten poslední, který by měl charakterizovat nebo hodnotit tuto komedii. Jedno ale snad říci mohu, herci v tomto filmu jsou skvělí a zaručeně zábavní!

Komedie je inspirovaná stejnojmennou divadelní hrou Antonína Procházky, který si ve filmu také zahrál. Diskutovali jste spolu o filmové podobě?
Antonín Procházka je tak skvělý divadelní autor a jeho styl psaní je výsostně divadelní, že se malinko vzpírá filmové řeči. Proto trvalo skoro pět let, než se podařilo najít autora, který to dokázal. Řada věhlasných scénáristů to vzdala, ale Petr Hudský to dokázal a Jirka Mádl pak celou hru patřičně přibrousil. Popravdě jsem se trochu bál, co tomu řekne Antonín Procházka, ale zachoval se velkoryse, pochválil scénář a bavil se jím. A protože byl opravdu jiný, spíše jsem dost věcí konzultoval s Jirkou Mádlem. Na některé drzejší motivy jsem si sám dlouhou dobu zvykal a chvíli jsem se zdráhal je přijmout, ale nakonec jsme musel smeknout před promyšleností koncepce a nic jsme z verze Jirky Mádla nevypustili. Uvažovali jsme třeba, jak zkrátit motiv slovenské vesničky, ale nakonec všechny scény zůstaly.

Hlavní roli mladého režiséra hraje Jiří Mádl, se kterým jste spolu v minulosti už spolupracoval. Bylo o jeho roli rozhodnuto hned od začátku?
V Berlíně jsme společně prezentovali film Pojedeme k moři, který Jirka Mádl režíroval a on mi povídá: „Teď bych měl pro změnu chuť na komedii. Pojď, natočíme nějakou.“ A já mu povídám: „No, končí mi práva na celebrity a Ty bys tam klidně mohl hrát toho hrdinu. Je mu 26, 28 let a navíc by sis to mohl přizpůsobit, protože bych z něho rád udělal větší osobnost, než jak je tomu v současné verzi.“ Tou byl hlavní hrdina produkční a Jirka povídá: „Po čem může toužit produkční? Natočit seriál rychleji nebo levněji? Ale mladý režisér má ambice tvořit, dělat filmy.“ A v tomto smyslu scénář přetvořil a pořádně opepřil. Jirka hrál mladého režiséra (mimochodem v Procházkově verzi byl hlavní postavou druhořadý herec, jenž vše poplete) a z legrace říkám, že Jirka je tak poctivý herec, že aby byl pořádně na roli připravený, natočil si předtím ještě film jako režisér…

Zaskočila Vás při natáčení některá scéna svojí náročností?
Pracné je vždy, když chcete scénu rozhýbat pomocí jeřábů a jízd. Najednou zjistíte, jak máte málo času na natočení těchto záběrů. Takže každý takovýto záběr je vlastně náročný. Ale jestli chcete vědět, kterých scén jsem se bál, tak to byly oba pády dekorace. Potřeboval jsem, aby vypadaly autenticky, přitom jsem nechtěl riskovat, že ta stěna vážící 150 kg někoho trefí a zraní. Při těchto scénách jsem byl nervózní.

Kulisák Voříšek s chlápkem z reklamy

Byla nějaká scénka, kterou jste si tam „musel“ prosadit?
S Jirkou Mádlem se senzačně spolupracuje, nicméně jako autor scénáře si pamatuje slovo od slova a není vůbec rád, když něco změníte. Takže jsme si před natáčením sedli a požádal jsem ho o některé scény a musel jsme ho například vyprovokovat tím, že jsem je napsal sám – a on ji potom přepsal mnohem lépe. Chtěl jsem třeba posílit zákulisí seriálu, a proto jsem si vynutit titulkovou scénu, kdy producentka navrhuje, jak se zbavit jedné herečky, že ji nechá přejet autem a ohořet… Prosadil jsem si ještě další scény, ale dvě jsem nakonec sám škrtl, protože jsem uznal, že by byly navíc a zatěžovaly tempo vyprávění. Původně měly podpořit jeho touhu točit velké zásadní bijáky. Naopak jsme se snažili krátit na konci, ale vypadlo pár vět...

Pobavila mě scénka pohřbu s bubny v kostele, kterou jste natáčeli ve slovenské obci Vlkolínec? Prý tuto scénu předcházel protest jedné místní obyvatelky?
Jsem velmi rád, že vás pobavila. Bylo náramné ji točit. Bylo třeba ukázat, že hlavní hrdina Tomáš vnáší do těch pohřbů nové a svěží nápady, že je osobitý režisér. Proto jsem potřeboval odlišit hudbu, přístup k obřadu, tak se v jedné scéně hraje na bubny, ve druhé se nalévá během obřadu víno a zpívá anglicky… Hlavně jsem nechtěl zatížit tyto scény folklorem, kroji, tedy tím, co by každý očekával, a pak by divák nevěřil, že Tomáš má hlavu plnou nápadů.

A k tomu protestu: to bylo den po natáčení. Našeho zvukaře Pavla Dvořáka zastavila před kostelem paní a řekla mu, že jsme znesvětili kostel, protože jsme tam používali satanské rekvizity. „A proboha jaké?“ ptal se. „Kovadliny!“ odpověděla paní. Natáčeli jsme kovářský předmět a lidé tam klovali kladívky do podkov a také do kovadlin, aby uctili kovářské řemeslo. Snad to paní pochopí, až ten film uvidí. Nebyl v tom z naší strany žádný zlý úmysl a jsem vděčný místním obyvatelům Vlkolínce za pomoc při natáčení. Chápali tu nadsázku ve vyprávění. Žije tam osmnáct lidí a všichni nám ve filmu hráli! A při projekci patřili mezi nejlepší a pořád rozesmáté publikum.

Natáčení probíhalo i mezi památně chráněnými dřevostavbami v Rožnově pod Radhoštěm, malou horskou obcí Vlkolínec či v luxusní vile a honosném zámku Jablonná. Kde bylo natáčení nejnáročnější?
Rožnov i Vlkolínec jsou opravdu nádherné lokality a natáčení tam probíhalo v naprosté pohodě. Nejhorší byly ty nočky. Míváme dvanáctihodinové směny a několikrát jsem měl skluz a točili jsme 16 hodin. A když končíte ráno v sedm na benzince, je to záhul. Nejvíc pro herce, kteří mají vypadat svěží, krásně a zamilovaně. Podobně vyčerpávající natáčení bylo také k ránu v kině, protože jsem se tam směli nastěhovat až po posledním představení. A do třetice jsem točili i v Jablonné takto do rána – a to si člověk sahá téměř pokaždé na dno svých fyzických sil.

Myslím, že vyhlásit válku nekonečným seriálům „které jsou blbé, ale všichni na ně koukají,“ jak zaznělo ve Vaší komedii, je předem prohraný boj. Jak na tento fenomén pohlížíte Vy?
Respektuji tento trend a vlastně neznám lepší „casting,“ protože takový seriál nabízí velké množství mladých nebo méně známých, ale zároveň šikovných herců. Na druhou stranu mám rád filmy a kolikrát nechápu, proč bezvadný film vysílá televize odpoledne a fastfoodový seriál poté večer v hlavním čase. Navíc to množství seriálů z českého prostředí, s českými herci, nám ubírá diváky v kinech. A kolikrát se ty seriály vyvražďují mezi sebou, když je televize nasazují proti sobě. Snad zase nadejde doba filmů v tzv. prime time! Když ne, nezbude mi, než pověsit filmovou tvorbu na hřebík a pustit se také do seriálu.

MIROSLAV ŠMÍDMAJER

Miroslav Šmídmajer (* 1959) studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Je filmovým i dokumentárním režisérem a také producentem. V roce 2003 založil společnost Bio Illusion, která se věnuje filmové a produkční tvorbě. Režíroval například komedii Probudím se včera (2012), pohádku Peklo s princeznou (2009), dokumentární filmy Nazareth - Nekonečná rocková párty (2013), o zákulisí rockové skupiny, Co tě nezabije (2009), o režisérovi Miloši Formanovi, či Adriana (2004), o topmodelce Adrianě Sklenaříkové.