Poznal kus světa, potýkal se s tropickým počasím, cestoval nepropustnou džunglí, po zamrzlých jezerech, lovil nebezpečné dravé ryby, potýkal se s omrzlinami i třeba rozbitým obrněným transportérem daleko od civilizace. Přesto všechno si Jakub Vágner plní na cestách své největší sny a pohodlí  domova by za tyto zážitky nevyměnil.

Kde se zrodil nápad cestovat po světě, věnovat se rybolovu a lidem ukazovat sladkovodní gigantické ryby, kterým hrozí vyhubení?
Dlouhou dobu jsem se věnoval jen sumcům, kdy jsem 300 dní v roce cestoval po celé Evropě. Byl jsem v Kazachstánu, Uzbekistánu, Rusku, Rumunsku, Řecku... Doopravdy všude! A sumec byl zkrátka tehdy mojí největší vášní. Když jsem dělal rybářského průvodce a najímali si mě zájemci z Evropy na lov sumců, chytal jsem jich tisíce ročně a časem mi dvoumetroví sumci už zevšedněli. Přišel jsem tedy s nápadem vyhledat i jiné sladkovodní ryby, větší než sumci. Dělal jsem si poznámky a zjistil jsem, že je spoustu zajímavých, vzácných, gigantických ryb, které bych chtěl vidět, a tak vznikl projekt Sladkovodní giganti. (projekt zabývající se dokumentováním, výzkumem a následnou pomocí největším sladkovodním rybám světa před jejich vyhubením, pozn. red.)

Podle kterých kritérií si vybíráte Vaše cesty?
V podstatě čím nebezpečnější místo, tím lepší. Tam totiž nejsou lidé, kteří by tu panenskou přírodu, kterou já vyhledávám, zničili. Líbí se mi jezdit do míst, která vypadají ještě původně tak, jak byla stvořená, bez jakéhokoliv zásahu. Bohužel pozoruji, jak je příroda na ústupu člověku, ale díky rybaření mám šanci naposledy vidět panenskou přírodu, která tady už moc dlouho nebude.

V jak velkém týmu se vydáváte na cesty?
Vždycky jsem měl jednoho kameramana, protože ze začátku bylo financování náročné a až později, když jsem začal spolupracovat s českými a zahraničními produkcemi, se tým o pár lidí rozšířil.

Šlo Vám na cestách někdy o život?
Často! A nejen mně, ale rovněž mému štábu. Tam, kam jezdím, jsou krásné východy i západy slunce. Je tam zajímavá kultura národů, ale to vše má také jedno minus. Lidé tam každodenně bojují o život a jsou v ohrožení kvůli svému způsobu života. Když se potřebují najíst, musí jít lovit...

Jak se připravujete na daleké cesty, kde i banální zánět slepého střeva může být daleko od civilizace jistou smrtí?
Žádné preventivní zákroky typu odoperování slepého střeva jsem nepodstoupil. Na cesty se nedá stoprocentně připravit. Do zemí se musí jet s pokorou a navíc stejně tyto preventivní lékařské zákroky nejsou zárukou ničeho. Vždycky může přijít nečekaný problém. A kdo se bojí, nesmí do lesa. 

Máte na Kutnohorsku pronajmutý rybník Katlov, kde chcete mít genofond ohrožených ryb, kterým hrozí vyhynutí. Už jste začal s jejich záchranou?
Ano, s Robertem Schönfeldem se učíme hospodařit na našich vodních plochách a věnovat se chovu nejen kaprů, ale také daleko menším českým rybám, které jsou vzácné a z našich vod nenávratně mizí. Tato forma záchrany je zatím v začátcích a je na našich dětech, coby další generaci, která by se měla o tyto projekty později starat a rozšiřovat je. Je to v podstatě nový obor. Mám radost z toho, že ted' okolo sebe vidím mladé lidi z mých přednášek po školách, kteří už v šesti či sedmi letech dokážou v latině vyjmenovat ohrožené druhy ryb a ví o nich téměř všechno. Ještě před deseti lety takový zájem o záchranu přírody nebyl a nyní si pamatuji několik dětí z diskuzí, které se ke mně znovu vracejí a mají o záchranu přírody stále větší zájem. Mohu říct, že už vzniká další generace našich následovníků, kteří moji osvětu začínají brát opravdu vážně.

Vzpomínáte na nějaký zajímavý zážitek z Vašich cest, o který byste se chtěl podělit?
Zážitků z cest mám opravdu hodně a ted‘ nechci, aby to znělo jako klišé, ale už je i zapomínám. Občas mi ve střižně můj kolega Jakub Omáčka ukazuje nějaké záběry a já už si je ani nepamatuji. Prostě staré zážitky rychle střídají ty nové.

O čem přemýšlíte při rybaření?
Musím říct, že miluji Českou republiku a čím více jsem daleko od domova, tím více si jí vážím. A myslím, že naši přírodu nám mohou ve světě závidět.

  • Jakub Vágner se narodil 24. 12. 1981 v Praze. Jeho kariéra profesionálního rybáře a cestovatele se začala pomalu odvíjet krátce po jeho osmnáctých narozeninách, kdy se rozhodl jít svojí vlastní cestou. Předurčené hudební dráze dal vale, ukončil studium na hudební konzervatoři a odletěl do Austrálie. S rodinou, u které tam bydlel, si nerozuměl, a tak od nich odešel. Bez peněz a nulové znalosti angličtiny se na tři měsíce stal bezdomovcem! Když náhodně v Sydney navštívil velkou rybářskou výstavu, seznámil se se světoznámým dokumentaristou Rexem Huntem, jenž mu nabídl spolupráci v rybolovu, který mu určil jeho další životní směr. Veřejně na sebe upozornil natáčením dokumentárních pořadů o rybolovu, jak pro českou, tak zahraniční televizi. S Jakubem na rybách (2005), Rybí bojovník (2010), Rybí legendy Jakuba Vágnera (2010), Muž velkých ryb (2015). Pořádá přednášky po školách a šíří ekologickou osvětu o záchraně deštných pralesů a vymítajících živočišných druzích. Je držitelem řady světových rekordů za ulovené gigantické sladkovodní ryby, z nichž ta největší je z roku 2009, kdy ulovil v Amazonii sumce Piraíbu vážícího neuvěřitelných 215 kilogramů.