Petře, jak se vám líbila nedělní exhibice?
Bylo to velmi pěkné. Je skvělé, že přišlo tolik lidí, protože si myslím, že to byla poslední možnost vidět nás takhle pohromadě. Věk zkrátka nejde zastavit a donekonečna hrát nemůžeme. Navíc, i když je to už dvacet let, tak vzpomínky jsou stále v živé paměti. Bylo skvělé si to připomenout znovu i na ledě.

Ve většině případů se k podobným zápasům hráči sjíždí auty po vlastní ose. Vy jste ale přijeli společně autobusem. To potvrzuje, že před dvaceti lety šlo opravdu o unikátní událost. Souhlasíte?
Mluvil jsem o tom s klukama a všem se tahle myšlenka líbila. Navíc pro nás bylo jednodušší a bezpečnější vyrazit autobusem, než abychom jezdili každý autem. Někteří samozřejmě přijeli i auty, neboť není jednoduché se sjet každý z jiného místa. Ale ti, co mohli, se sjeli do Zlína a vyrazili jsme společně.

Jak byste zhodnotil úroveň utkání po těch dvaceti letech?
Tak už je to přiměřené věku a možnostem každého hráče. Až na pár borců, co ještě hrají aktivně, většina hráčů nějaký čas nebyla vůbec na ledě. Byla to tak spíše možnost si zavzpomínat. Hokejový um je až na druhém místě.

V roce 1995 jste patřil k nejmladším účastníkům památného finále. Jak na něj vzpomínáte?
Mladší byl jen Gury (Miloslav Gureň). Ta doba byla hezká, Vsetín postoupil do extraligy, byli v euforii. My jsme věřili, že vyhrajeme, bohužel se to nepodařilo! Narvané zimáky a rivalita mezi týmy byly nezapomenutelné. Prostě nádhera! I teď, když člověk prochází těmi chodbami tady, tak mu nabíhá husí kůže.

Když pomineme fakt, že obránce Radim Tesařík před několika dny ukončil angažmá ve Zlíně, jste jediní, kteří oblékají zlínský dres i po dvaceti letech! Co tomu říkáte?
Kdyby mi v tu dobu někdo řekl, že tu budu ještě za dvacet let, zasmál bych se tomu. Měl jsem možnost projít kus hokejového světa, ale tady jsou hráči, kteří odehráli celou kariéru ve Zlíně, takže spíše jim patří obdiv.

Divákům, kteří toto finále neviděli, se podařilo nastínit, jak vypadala situace u rozhodující branky, která asi navždy zůstane jako nejkurióznější gól, jenž rozhodl finále. Co jste tomu coby mladík říkal, když jste ztratili rozhodující zápas takovou lacinou brankou?
Byla to pro Vsetínské trochu šťastná branka. Ale to se stává, k hokeji to patří! Tím, že jsem byl takto mladý, jsem z toho zase až takovou katastrofu nedělal! Tehdy mě samozřejmě ale nenapadlo, že si na titul budu muset počkat téměř dvacet let.

Líbila se vám atmosféra, která v neděli na Lapači panovala?
Atmosféra byla zase skvělá. Při každém derby tady nebývalo slyšet vlastního slova. V extralize to bylo samozřejmě trošičku jiné, ale i tak je super, že Vsetín hokejem pořád žije.

Myslíte, že by se atmosféra dala srovnat s tou před dvaceti lety?
Atmosféra byla podstatně přátelštější. Nikdo na nás nelil pivo (smích), avšak různé hecování mezi oběma tábory probíhalo. Ale to u derby nesmí chybět.

Mezi Vsetínem a Zlínem byla vždy velká rivalita, jak na ledě, tak také mezi fanoušky. Nejednou došlo i k mediálním přestřelkám. Jaký byl váš vztah ke Vsetínu?
Diváci zde pokaždé udělali výbornou atmosféru, a to samozřejmě vyhecovalo všechny přítomné. Tady na malinkém stadionu to bývalo peklo. Pro hráče ale není nic lepšího, než hrát před vyprodaným hledištěm v bouřlivé atmosféře. S tím jde ruku v ruce různé hecování. Hokej je kontaktní sport, bez popichování by to byla nuda (smích). Já osobně jsem na Vsetín vždy jezdil rád.

Již v létě jste mluvil s vedením klubu o případném působení ve vsetínských barvách. Můžete nyní divákům prozradit, jak moc chybělo k tomu, abyste si plácli?
Ano, měl jsem rozhovor s Lubošem Jenáčkem, jenž mi nabídl, že kdybych se rozhodl ukončit profesionální kariéru, je tady možnost odehrát nějaké zápasy!

Dokážete si představit, že byste ve Vsetíně působil v příští sezóně?
Nikdy neříkej nikdy... Zatím si nicméně myslím, že pokud se přestanu věnovat hokeji na profesionální úrovni, tak skončím úplně. Hokej hraji dlouhou dobu a až přijde konec, tak bude úplný.