Liberečtí starší dorostenci se již po čtvrtou sezónu vezou na vítězné vlně. Po titulu v kategorii osmých tříd, přišla medaile v mladším dorostu a od středy slaví stejná parta titul i v Rako extralize staršího dorostu. Trenérem mistrů je Jiří Vozák.

Jak se cítí trenér týmu, který ovládl extraligu staršího dorostu a raduje se z mistrovského titulu?
Upřímně? Bylo to vysilující. Zejména zápasy play-off stály hodně sil, a to jak hráče, tak i realizační tým. Takže jsme hodně unavení, ale také hodně šťastní.

U tohoto týmu působíš už tři roky, letos jsi své svěřence úspěšně provedl základní části ligy i nástrahami play-off, ale u toho úplně posledního utkání jsi kvůli svým povinnostem u reprezentace žen chyběl. Jak moc to mrzí?
No, je mi to opravdu hodně líto. Působím u reprezentačního A týmu žen a už dopředu bylo zřejmé, že jestli budeme hrát finále, bude ten termín kolidovat s přípravou na ženské mistrovství světa. S vedením klubu jsem byl domluvený, že mne uvolní a s Filipem Pešánem jsme se dohodli, že mě v případě potřeby zastoupí.

Byl jsi schopen do finálového utkání zasahovat třeba po telefonu, přispět nějakými radami?
Asi by to možné bylo, ale nebylo to vůbec potřeba. Filip Pešán se k našemu realizačnímu týmu přidal už v semifinále, pomáhal s tréninky a věděl, jakým způsobem hrajeme. Na všem hokejovém jsme se shodli. Samozřejmě na střídačce stál také „Valda“ Jiruš a oběma pánům spolupráce klapala, takže jsem jim plně důvěřoval. Všichni jsme naladěni na stejnou notu. Co se týká nějakých telefonátů, tak ty přišly až po zápase. Vyslechl jsem si atmosféru v kabině a měl jsem možnost klukům poděkovat. Bylo to super.

Když se zpětně podíváme na celou sezónu, starší dorost posbíral porážek opravdu minimálně. Příkladem budiž play-off, kde v deseti zápasech prohráli Tygři jen jednou. Byl vůbec důvod se obávat, že nedojdete až na vrchol?
(smích) Jistě. Jedna věc je základní část a druhá play-off. Tam je to úplně o něčem jiném. Rozhoduje momentální forma a určitě také štěstí. Je pravdou, že v nadstavbě před play-off jsme hodně vyhrávali, ale stále jsme hráče vedli k tomu, aby dodržovali disciplínu na ledě, na střídačce i v kabině. Myslím si, že hráči zkrátka pochopili, že bez toho to prostě nepůjde. A dalším faktorem bylo také to, že jsme na rozdíl od většiny soupeřů hráli na 4 pětky. Hráči se to naučili v tomto režimu a myslím, že ve finále to byl jeden z hlavních rozdílů. Naše čtvrtá pětka vytvářela tlak na soupeře, dala i důležité góly a měli jsme lépe rozložené síly.

Jak se na mistrovském titulu podíleli oba brankáři. Během celého play-off se pravidelně střídali, což není úplně obvyklé…
Máme dva velmi vyrovnané brankáře. To víme celou sezónu a snažili jsme se je proto pravidelně střídat. Vůbec to ovšem neměli jednoduché. Odehráli jsme mnoho těžkých a vyrovnaných soubojů. Ono to třeba nakonec skončí 6:2, ale dlouho bývalo skóre vyrovnané a ty rozhodující branky jsme dávali až během závěru. Bylo důležité, že nás gólmani drželi, abychom měli šanci rozhodnout. Oba naši brankáři jsou dobří, byla by škoda nechat jednoho z nich „sedět“.

Na podobný úspěch se u Bílých Tygrů čekalo dlouhé roky, vlastně od začátku. V posledních několika letech ale najednou začalo medailí přibývat. Už před dvěma roky jste tu měli bronzové dorosty. Když se však zaměřím právě na tento konkrétní tým, jsou právě oni nositeli úspěchů. V osmé třídě titul, v mladším dorostu bronz a ve starším dorostu znovu titul. Čím je tahle parta tak výjimečná?
Sešla se tady dobrá parta poctivých kluků, kteří chtějí trénovat, a to je hodně důležité. Vždy si dali říct rovněž v otázkách přístupu a vyrostli z nich ve své kategorii hodně kvalitní hráči. Za ty čtyři roky se ten tým trochu obměnil, což je přirozené, ale ty zásahy nebyly výrazné a vždy jsme našli náhradu. Zdravé jádro party zůstalo neporušeno. Ale bohužel, ne všichni mohli zasáhnout do hry, soupiska není nafukovací, což mě mrzí, protože by si to ještě minimálně další čtyři hráči zasloužili.

V tomto rozhovoru musíme zmínit i jméno trenéra Jana Šťastného, který tým po tvém boku dlouho trénoval…
Ano, Jan přišel k tomuto týmu přibližně o rok dříve než já. Měli jsme společný pohled na hokej, na to, jak trénovat a jak hrát zápasy. A měli jsme ještě jeden společný názor – tvrdá práce, tvrdá práce a tvrdá práce…

Jaká je podle tebe budoucnost tohoto výjimečného týmu. Mohou být tito stejně úspěšní i v seniorech?
Pokud budou hráči pracovat a přistupovat k hokeji tak, jako doposud, určitě o nich uslyšíme. Je to tým, který je zvyklý pracovat, a to jak v letním období, tak v zimě. Klukům jsme dávali tvrdé a náročné tréninky nejen v přípravě, ale také v průběhu sezóny. Oni to zvládali. Co je důležité, zvládali to s humorem.