Nebýt všudypřítomných berlí, ani o kotníku nevíte?
Ono to de facto přestalo bolet po dvou dnech, s tím jsem byla spokojená. Jen někdy v noci to bývá sranda. Mám například divoký sen, cuknu sebou a hned jsem vzhůru. Bojím se, jestli jsem si s tím nehnula moc.

Jak pokračuje rehabilitace?
Cvičím břicho a chodím k fyzioterapeutům se zády, protože mě bolí, jak ležím. Taky jsem si je narazila u toho pádu. Rehabilitaci samotného kotníku nechtějí doktoři uspěchat, takže na tu si ještě počkám.

Nudíte se?
Právě. Člověk nemá moc co jiného dělat, takže "kejsnu" u počítače. Když jsem doma ve Vrchlabí, koukám trochu na televizi a snažím se číst. V Praze televizi nemám a nyní už ani internet, takže tam už jen čtu. Mám však hodně času na kamarády. Taky si plánuju, co všechno si nakoupím na Pepina (smích).

To musí být k vzteku, když člověk dostane koně a nesmí na něm jezdit...
Už jsem tam byla. Bál se, chudák, těch berlí. Tak jsem je položila na zem, aby byl víc v pohodě. Oni tam pak začali docela dupat, tak jsem se raději klidila z cesty. Je to ale obtížné, když mám takhle zaměstnané ruce, s těmi berlemi ho ani nikam nedovedu. Takže doufám, že mi teď doktoři ježdění na koni schválí.

Jak se na něj dostanete?
My máme takovou stoličku a Pepin je navíc prcek, takže na něj i vyskočím.

Nebojíte se, že až se to dočte trenér Marek Jelínek, bude s podobnými plány konec? Prý se vám chystá naordinovat posilovnu, abyste nezakrněla.
No, to mi ani neřekl. Ale pravdou je, že když jsem byla po operaci kolene, taky jsem chodila do posilovny aspoň na vršek. Já čekám, že mi Mára během pár dnů zavolá. Aspoň to bude nějaká změna a ta ramena stejně potřebují pořád makat, takže to nebude na škodu.

Právě na vaše vypadávací ramena se chtěli doktoři v tréninkové pauze také zaměřit. Jak to vypadá?
Není to asi moc jednoduché.  Dvacet let jsem s takovými rameny žila a naučit je najednou fungovat tak, jak mají, je opravdu obtížné. Takže postupujeme po miniaturních krocích. Když to vypadne, znovu se vrátíme trochu zpátky. Určitě se to zlepšuje, ale není to ideální.

Pominulo už trochu to mediální šílenství, které se kolem vás rozpoutalo po vítězství v Soči?
No, stále to mám takové divoké a jsem taková rozlítaná, ale naštěstí mám od Toyoty auto s automatem a jsem mobilní. Vždy je to tak, že mě někde chtějí a já řeknu: Jo, v pohodě. Pak jsme v půlce a už si říkám, že by to mohlo skončit. Vždy mám holt velké oči a pak až pozdě zjistím, že mě to vlastně moc nebaví a jsem unavená.