Je sobota, 29. června 2013, něco málo po osmé hodině večerní a do parku za plzeňským obchodním centrem Plaza proudí poslední zbytky fanoušků kapely Divokej Bill, jelikož každou chvíli odstartuje letošní poslední, symbolický patnáctý koncert této úvalské partičky, a to v rámci turné k 15ti letům jejich existence.

Jako předkapela zahráli, stejně jako na předchozích koncertech turné, karlovarští Liwid. Po jejich vystoupení probíhají poslední přípravy na hlavní koncert. Na řadě je nezbytná kontrola nástrojů, mikrofonů, zvuku a dav pod pódiem se již hlasitými projevy dožaduje nástupů svých oblíbenců.

Skupina Divokej Bill nabídla divákům v Plzni 29 skladeb mapující jejich patnáctiletou historii

Ti na sebe nenechávají dlouho čekat. Jako první přichází bubeník Marek Žežulka následován Štěpánem Karbulkou a dalšími členy kapely a během jejich nástupu na pódium můžeme sledovat krátké vtipné video dokumentující cestu muzikantů z jejich domácích Úval do Plzně. A konečně je tu i frontman Divokýho Billa, Vašek Bláha.

Ten se za celou skupiny přivítá s plzeňskými fanoušky, představí program, který se skládá z 29 písní (!) a odstartuje koncert osvědčeným songem Žoldák. Následují novější skladby Půl pátý ráno a Pecka, po nich Cesta a Milostná. Je vidět, že většina fanoušků zná hlavně starší songy z prvního alba Propustka do pekel, protože se dosud se svým zpěvem až tolik nepřidávají, což ovšem na dobré náladě neubírá. Nedokonalou znalost textů kompenzujeme publikum hlasitou podporou, tancem a povzbuzováním.

Na pomoc přichází bubeník předskokanů Liwid a nás čeká Láska. Tedy píseň Lásko, samozřejmě. A to už zpíváme všichni. „Lásko, tvý tělo chutná jak červený víno, kyselý…“ Jsem ve svým živlu a vůbec mi nevadí, že mi pivo z kelímku cáká na ruku.

Počasí nám zatím přeje a ačkoliv se nad námi stahují šedivé mraky, neprší. A doufejme, že než Billové skončí, ani nebude. Atmosféra je skvělá, ale to nejlepší nás teprve čeká…

Dolsin, Mašina a Pneumatický kladivo, které opět zpívají všichni přítomní unisono. Chvílemi se dívám kolem sebe, jsou tu zástupci všech věkových kategorií. Přímo přede mnou si koncert užívá asi sedmiletá slečna a podle tanečních kreací bych si tipla, že není na podobné akci poprvé. O kousek vedle se zase na maminčiných ramenou do rytmu pohupuje asi čtyřletá holčička. Zkrátka Billové svojí hudbou oslovují všechny generace.

Ale abych se vrátila k playlistu: čeká nás dalších osm pecek, mezi nimi Koně, Svatá pravda, Divokej Bill nebo Malování, ke kterému na plazmě nad bubeníkem promítají i videoklip s Plzeňákům známým hercem místního Divadla J. K. Tyla, Janem Maléřem.

Sedmnáct písniček uteklo jako voda a dalším bodem programu je křest nového cédéčka nazvaného stejně jako celé turné, 15. Křtilo se šampaňským a samotné pokřtěné CD potom doletělo ke svému novému majiteli. Šťastlivec.

Druhou polovinu večera odpálil hit Síť následovaný pomalou romantickou skladbou Jediná, kterou Vašek Bláha věnoval své přítelkyni Stáně a při níž vyzval přítomné, aby se zadali a zatančili si ploužák. Někteří toho ihned využili, jak se můžete přesvědčit ve fotogalerii. My ostatní jsme si alespoň zanotovali jednoduchý refrén.

Nebe již dávno potemnělo, blíží se jedenáctá hodina, ale ani lehký déšť nebrání dalším šesti písním Zamilovaná, Znamení, Tíseň, Batalion, Námořnická a Plakala, při které hostoval další člen Liwid. Tyto písně, které jsme si opět zanotovali všichni společně, měli uzavřít kulturní večer. To by ovšem Billové nesměli hrát zrovna v Plzni, kde si umíme přídavek „vykřičet“.

Chvíli nám chlapci z Úval odolávali, ale dlouho to nevydrželi.

Jako první se na pódium vrátil bubeník Marek Žežulka a následovalo dokonalé bubenické sólo, po němž svůj um předvedl také Štěpán Karbulka hrou na buben zvaný djembe. A zahanbit se samozřejmě nenechal ani zbytek Divokýho Billa. Jako první přídavek zazněla skladba Harmonika následována písní Bohužel a na závěr bonusová hitovka Pocit.

Po tradičním bouřlivém rozloučení se někteří z fanoušků už začali rozcházet, ne všem se ale chtělo uvěřit, že už je opravdu konec. Nevzdávali jsme se a s nadějí se dožadovali ještě jednoho přídavku. Abych se přiznala, nečekala jsem kladné vyslyšení našich proseb, ale protože nezazněla moje oblíbená Rozárka, v koutku duše jsem si přála a doufala, aby ji přece jen zahráli.

No, nebudu to protahovat… najednou se z pódia ozvalo: „ Děkujeme, jste skvělí, ale můžeme dát ještě Rozárku a už fakt skončíme.“ Jak sem zajásala, když jsem tu větu slyšela! A taky jsem se hned začala prodírat dopředu.

Byl to úžasný koncert s ještě lepším koncem! Atmosféra byla celou dobu skvělá, nedošlo k žádným strkanicím, ani jsem nezaznamenala žádné „narušitele“ nebo opilce, kteří by házeli kelímky s pivem do davu, vykřikovali nemístné poznámky apod.

Díky za parádní koncert, vy kluci ouvalský! :)