Domácí trénink totiž nestál za moc. Po krátkém vánočním volnu sice pilně lyžovala na Tanvaldském Špičáku, ale… „Pilovala jsem jenom skoky. Mám jich dvacet třicet denně, jenže k tomu chyběly boule. Podmínky nebyly dobré, poslední tři dny jsme jezdili v totálním slejváku. Složitý nájezd, rozbředlý, odrazy se blbě cítí. Nešlo mi to. Teď to bude úplně jiné, doufám,“ vypráví.

Ještě jednu pauzičku si dopřála. Silvestrovskou. „Jela jsem klasiku. Byli jsme na Harrachově s celou rodinou. Víc než alkohol přišlo trošičku přežírání. Každý něco přiveze, od nakládaných hermelínů až po grilované maso. „Nachumelilo“ se toho hodně,“ usmívá se.

Ale teď už ji zase čeká práce. Už v neděli ve Val Saint Come třetí podnik světového poháru, první individuální závod. Pak ve čtvrtek Lake Placid v USA, znovu do Kanady do Calgary a na závěr dvakrát postolympijské Deer Valley. Všude oblíbenější „jedno“jízda, až na závěr opět paralelní duály.

Jaký má cíl? Jistě se povytáhnout aspoň o jednu pozici ze čtvrtého místa průběžného pořadí. A k tomu? „Ráda bych zkusila dvojnou helikoptéru. Jediná možnost je v Lake Placid, ale nasadila bych ji leda v superfinále. Záleží na podmínkách. Loni by to nešlo, byl tam totálně ledový kopec. Jinak si chci jezdit plynule celé jízdy a připravit se na mistrovství světa., kde se bude závodit pět dní v kuse.“

V americké túře už se po drsném karambolu vrací loňská dominátorka, olympijská vítězka Hannah Kearney. Co čeká česká boulařka od soupeřek? „Předpokládám, že to na Hannah moc znát nebude, že nastoupí v plné síle. Chci si hlídat, když někdo vyjde s něčím novým, jak to vyhodnotí rozhodčí. První závod se podíváme pozorně, pak se to moc nemění,“ uvažuje.

S tím souhlasí i trenér Radek Herot, který bude plnit i roli řidiče, kuchaře a kameramana. „Co jsem viděl fotky, ostatní holky trénují v Americe, mají trať, jezdí. Nám bude chvilku trvat, než se dostaneme do správného tempa. Skákali jsme a dělali kondici. Budeme pozorovat ostatní a držet si svoje. A chceme zkusit dvojnou v závodě.“

Domů se vracejí až začátkem února, vymění tašky a namíří si směr předolympijské Soči. „Pak přespíme v Praze a pokračujeme do Japonska,“ listuje 30letá závodnice Dukly Liberec v itineráři s výhledem ke světovému šampionátu v norském Vossu.

Tam už by chtěla svištět sjezdovkou se správnou jiskrou. Jak ji zažehnout, aby byla spokojena s rychlostí, švihem? „Ještě nevím. Ale mám na to celou zimu. Musím si to připravit v hlavě, nezáleží na působení okolí. Žádný řev nebo klacek nepomůže.“