Terezo, jaký je v současné době tvůj zdravotní stav?

Vaz je v pořádku, ale protože tam byl i natržený meniskus, jezdím raději s ortézou. Volně už to jde i bez ní. Vloni nebylo mistrovství světa ani olympiáda, vynechala jsem raději celou sezonu a dala se dokupy.

Co jsi dělala?

Rehabilitovala a udělala maturitu. Pak jsem se dostala na Provozně-ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně. Ale taky jsem trénovala, jen nezávodila. Až mě teď překvapilo, že jsem to nezapomněla.

Změnila jsi taky kouče. Jak jsi se dala dohromady s Američany?

Napsali jsme jim. Nedohodla jsem se s Radkem Herotem a hledala náhradu. V Evropě nejsou lidi a tak to vyšlo v Americe. V létě jsme byli společně v Austrálii, teď jsem strávila měsíc v Americe, v Copper Mountains v Coloradu. Náš minitým tvoří dva trenéři, Timothy Meagher a otec bývalého mistra světa Patricka Deneana, Britka Ellie Koyander a já.

Jak se liší americký trénink od českého?

Každý trenér má svoje metody. Jsou tam trošku odlišnosti v technice jízdy, ve skocích ani ne. Učím se točit jinak oblouk a kombinovat všechny prvky. Jsme domluveni do olympiády v Soči, ale bylo by dobré vydržet i déle, aby mělo všechno smysl.

Vylepšuješ jízdu?

Zatím ne, zůstávám u stejných skoků. Něco nového sice mám, ale nechám to na později. Záleží, jak budou rozhodčí u holek oceňovat těžší skoky. Doteď se to nevyplatilo.

Kam až můžeš po roční pauze dosáhnout?

Ještě přesně neznáme závodní schéma, pořád se o něm diskutuje. Vím, že s loňským superfinále nebyli závodníci spokojeni. Chci jezdit do šestnácti. A ve druhé polovině sezony, kdy bude mistrovství světa v Kanadě, ještě výš.

Plánuješ kompletní závodní program?

Možná vynecháme Japonsko těsně před mistrovstvím světa, abych se mohla lépe připravit.

Jak se dá tvůj zaoceánský model zvládnout finančně?

Díky novým sponzorům ano, za což jsem vděčná. Ale vyjde to zhruba nastejno jako dřív. Taky jsem musela trénovat v zahraničí, na Kaprunu, v Zermattu. Červenohorské sedlo mi stačilo jen když jsem začínala poté, co jsem přešla z gymnastiky.

O to se zasloužil brácha Lukáš. Jak je na tom po stejném zranění, které však utrpěl na „běžné“ sjezdovce?

Rozjede se v Evropském poháru, později zkusí svěťáky a pokusí se nominovat na mistrovství světa.

Nehrozí vzhledem k některým změnám přehnaná nevraživá konkurence mezi tebou a Nikolou Sudovou?

Dlouho jsem ji neviděla, ale nejsme žádní nepřátelé. S Radkem jsme se jen prostě nedohodli na dalším působení. Pozdravíme se, ale budeme fungovat jako samostatné jednotky.

Hlavní cíl vidíš stejně jako ona v olympijském Soči. Před třemi lety jsi byla v sedmnácti nejmladší českou olympioničkou ve Vancouveru. Tolik jsou hry pod pěti kruhy výjimečné?

V Kanadě to byla úžasná zkušenost. Pomohla mi naučit se soustředit, nevnímat davy okolo sebe. Sice si mě lidi zapamatovali asi víc kvůli pádu (skončila 27., pozn. red.), ale o rok později jsem měla nejlepší zimu. S jedenáctým místem na mistrovství světa v Deer Valley a bronzem na juniorském šampionátu. Kdyby mi pak v semifinále duálů po prvním skoku neruplo v koleni…