Období této sportovní euforie je pevně spjato s osobou trenéra Jaroslava Pařízka. Právě on natočil kormidlo táborské hokejové lodi tím správným směrem a ve své třetí sezoně u Jordánu slavil s týmem vytoužený postup do vyšší soutěže. Po tomto úspěchu střídačku „Kohoutů“ opustil a ujal se v táborském klubu jiné práce, ale ne nadlouho – nepříjemné „porodní bolesti“ na startu prvoligové sezony ho přivedly zpátky k ledu, aby mužstvo pod jeho vedením opět dokráčelo ke splnění svého stěžejního cíle.

Ještě před zapečetěním letošního mistrovského ročníku oznámil Jaroslav Pařízek své rozhodnutí dát trénování načas sbohem. „Prožil jsem v Táboře čtyři dobré trenérské roky. Myslím si, že teď je ta správná doba odejít a nechat to na někom jiném,“ stvrzuje svá slova čerstvý padesátník a rád se o svém vydařeném působení na táborské lavičce (a nejen o něm) rozpovídá.

Prožil jsem v Táboře čtyři dobré trenérské roky, hřeje u srdce padesátiletého hokejového kouče

Před čtyřmi lety jste poprvé vstoupil na střídačku táborského druholigového mužstva, nyní ji opouštíte coby kouč úspěšného prvoligového týmu. Jaké to bylo období?

„Čtyři roky jsou hrozně dlouhá doba. Myslím si, že to mělo vzestupnou tendenci. V tom prvním roce, kdy jsem do Tábora přišel, se muselo hodně věcí změnit, ať už se to týká tréninkového procesu i přístupu hráčů k hokeji. Prostě začít jinak, než tu bývalo zvykem. Tím se nechci nijak dotknout práce svých předchůdců. Já byl ale na něco zvyklý ze svých předchozích působišť, a tak jsem se snažil zavést stejný sportovní režim i tady. Další sezony na to navazovali. Klíčové rozhodnutí přišlo po té druhé sezoně, co jsem tu působil. To jsme se s vedením rozhodli, že budu v Táboře nadále pokračovat, ale s tím, abychom se pokusili dostat ještě výš. Že nám nebude stačit dostat se do play-off, ale pokusíme se skončit mezi prvními dvěma nebo třemi týmy. Důležité bylo, že jsme si před touto sezonou sedli s Frantou Ševčíkem, který ukončil aktivní hráčskou činnost, a přesvědčili ho, aby se stal mým asistentem a zároveň sportovním manažerem klubu. No a třetí sezona nakonec vyvrcholila postupem do první ligy. Ten jsme si sice předtím jako cíl nestanovili, ale od vedení až po hráče se začalo pracovat s daleko vyšší intenzitou, což se nakonec vyplatilo.“

Oproti původnímu plánu jste nakonec strávil na lavičce i převážnou část této sezony ve druhé nejvyšší soutěži…

„Původně jsem u toho opravdu být neměl a myslel jsem si, že to pro mne tím postupem skončilo. První liga už je absolutně profesionální soutěž a věděl jsem, že bych se jí kvůli své práci nemohl stoprocentně věnovat. A když něco nemůžu dělat na sto procent, tak to radši nedělám. Proto jsem přešel na určitou manažerskou pozici a podílel se na dění okolo klubu. Mužstvu se ale nepovedl vstup do soutěže a byl jsem osloven, jestli bych se nevrátil na lavičku. Nakonec jsem na to kývl, také proto, že jsem za mužstvo cítil dost velkou odpovědnost. Z velké části jsem se podílel na skladbě týmu, byl jsem loni u jeho postupu a navíc jsem do klubu doporučil jako trenéra Milana Stárka. Nakonec se ukázalo, že ten špatný začátek nebyl v trenérech, ale že to vždycky dlouho trvá, než si to nově poskládané mužstvo sedne.“

Říkal jste, že jste byl pracovně hodně vytížený. Jak se to podařilo skloubit?

„Mohl jsem se vrátit díky tomu, že šéf firmy, pro kterou pracuji, mi v tomto směru vyšel vstříc. Z důvodu mého vytížení jsem si přál, aby se mnou u týmu zůstal Milan Stárek. Ten mi pomáhal s přípravou mužstva a jiných věcí, které k profesionálnímu hokeji patří. Jinak bych to asi dělat nemohl. Nakonec byla i ta má čtvrtá sezona v Táboře úspěšná.“

Většina fanoušků přijali váš návrat s povděkem, ale doma to asi bylo o dost horší. Jaká byla první reakce rodiny, když jste jí to oznámil?

„Manželka říkala něco takového jako: 'Já to věděla...' Předtím jsem jí říkal, že budu trénovat do padesáti, a v té době mi ještě bylo čtyřicet devět (úsměv). Bylo to v pohodě, teď už to přece jen bere jinak. Děti máme velké, kluk je na škole a jezdí z Prahy domů jednou za čas, a holka už je taky dospělá. Myslím si, že jsou doma připravení i na to, že se k trénování zase vrátím. Může se stát cokoliv. Buď to bude dřív, než mám v plánu, nebo si dám rok, dva pauzu a pak zjistím, že o mne nebude zájem.“

Neláká vás tedy u mužstva nadále zůstat?

„Jak už jsem řekl, prožil jsem tu čtyři dobré trenérské roky. Tak dlouho jsem u žádného týmu nebyl a myslím si, že teď je ta správná doba odejít a nechat to na někom jiném. Navíc se skutečně musím věnovat své práci, kterou jsem půl roku zanedbával a mám proto co dohánět. Jestli budu v klubu pokračovat nějaké jiné roli nebo ne, to se rozhodne v nejbližších týdnech a měsících.“

Existují kromě euforie spojené s postupem okamžiky, na které za čtyři roky svého trenérského působení v Táboře nezapomenete?

„Asi bych zmínil loňský kvalifikační zápas v Šumperku. Ten pro nás byl klíčem k postupu a my ho vyhráli dva jedna. Kdybychom tam neuspěli, tak by se asi nepostoupilo a všechno by skončilo zklamáním. V tomhle utkání šlo všechno proti nám; prostředí, rozhodčí, hráli jsme třikrát nebo čtyřikrát ve třech. Co ale předváděli naši kluci na ledě, obzvlášť někteří, to bylo něco úžasného! Super byla i derby s Milevskem, hlavně ta poslední, kdy se na stadionu sešly skoro tři tisíce diváků. Každému musí zůstat v paměti atmosféra, kterou tady fanoušci na konci minulé sezony vytvářeli, a ve které letos pokračovali. I když samozřejmě ten loňský ročník byl pochopitelně radostnější a takový spontánnější.“

Ne všechno ale bylo kolem vašeho trenérského angažmá úplně růžové. Na konci sezony sice vyvolával stadion vaše jméno, ale v jejím průběhu vyvstal s určitými „fanoušky“ problém. Inicioval jste proto setkání, abyste si to vyříkali…

„Já si myslím, že ten problém nebyl s fanouškama, kteří chodí na hokej a kteří nakonec na té schůzce byli. Tam přišli ti fandové, kteří mě i týmu po celou dobu přáli. I když ze začátku měli někteří rovněž určité výhrady, protože ještě nebyly takové výsledky. Bohužel na té schůzce chyběli právě ti, kteří si myslí, že se schovají na internetu za nějakou přezdívku a začnou tam doslova tlachat nesmysly. Teď je můžu všechny pozdravit, popřát jim, ať si přes léto oddychnou a připraví si zase nějaké narážky, urážky a rady, jak se to má dělat, pro mého nástupce (úsměv). Mrzí mne, že nejsou schopní přijít a vyříkat si to se mnou z očí do očí. Za patnácti lety, co trénuju, se mohu ohlédnout se vztyčenou hlavou, i když se samozřejmě vždycky všechno nepovede. Ale házet na někoho anonymně špínu, to umí každej… Já bych se k tomu nikdy nesnížil.“

Na co se tedy musí připravit nový trenér, aby právě v Táboře obstál?

„(směje se) Hm… Moje výhoda byla v tom, že už jsem měl dost zkušeností. V Budějovicích jsem předtím zažil jako trenér krásné, a později jako manažer i hrůzostrašné chvíle. Uměl jsem vyhodnotit chyby, které se předtím staly, a vyvarovat se jich. Pokud přijde někdo zkušený, bude sám vědět, jak si poradit. Bude-li to někdo nový, záleží na něm, jak ke všemu přistoupí. Takový člověk musí umět jednat s hráči, s managementem a zvládat i všechno kolem. Ten zkušenější má ale výhodu. To je dané.“

Přesto, existuje nějaké specifikum, které kouče v Táboře čeká? Například trenéři i hráči odjinud - a konkrétně z Budějovic - to tu mají alespoň ze začátku dost těžké…

„Někteří fandové tady v Táboře hokeji rozumí, někteří jsou ale hrozně kritičtí a chtějí jenom vítězit. Nedokážou například rozeznat, když do toho v tu chvíli hráči dají maximum, a přesto se prohraje. Je třeba si uvědomit, že se jedná o sport a vyhrát může opravdu jenom jeden. Co se týče té druhé věci – existuje tady pár lidí, a patří mezi ně i ti mí kritici na internetu, kterým se nelíbí, že tu hrají hlavně budějovičtí a naopak nehrají táborští hráči. Bez cizích hráčů a trenérů by ale v Táboře nikdy takováhle soutěž nebyla (důrazně). Všichni místní si musí uvědomit, že v Táboře taková líheň není a neprohání se tu jeden talent vedle druhého. Hrát to jen s domácími zkoušel Tábor hodně let… Pokud by se rozhodlo, že se vsadí pouze na táborské odchovance, může se tu snad hrát alespoň druhá liga, i když si myslím, že ani ta ne. Má-li být ale tým ve vyšší soutěži, bez spolupráce s extraligovými kluby a hráči odjinud to nepůjde. To samé platí i o trenérech. Pokud je tu tolik špičkových táborských trenérů, tak nemám vůbec nic proti tomu, ať jdou trénovat. Jsem určitě pro, ať je alespoň jeden z té trenérské dvojice z Tábora. Kouč odjinud ale musí počítat s tím, že bude i za toto od určitých lidí kritizovaný, a záleží na něm, jak se s tím vypořádá.“

Trochu to odlehčíme… Působí či působil v Táboře hráč, který vás dokázal na lavičce rozčílit úplně doběla, a naopak hokejista, na kterého jste se mohl vždycky na sto procent spolehnout?

„Do té druhé kategorie musím zcela jednoznačně zařadit Jardu Kocara. Toho jsem chtěl v Táboře od začátku za každou cenu mít. Právě on se pak stal základním stavebním kamenem, kolem kterého jsme mohli to mužstvo poskládat. Tím nechci zapomenout na ostatní, ale Jarda mne nikdy nezklamal. Jsem rád, že tu byl i letos. Zase potvrdil, že ať hraje první nebo druhou ligu, je v každé soutěži klíčovou osobností. Těch, co mne vážně dokázali vytočit, je dost (směje se)! Takoví ti hračičkové… Z těch, které jsem do Tábora přivedl, je to asi Vojta Mrkvička. Ten sice také patří k těm základním kamenům, ale některé jeho kousky a hravost mne dokážou přivádět k šílenství. Takových hráčů, kteří mi zvedali adrenalin a nejradši bych je vystřelil ze šatny, bylo ale vážně víc. Prostě takoví ti raubíři, kterým se musí všechno říkat víckrát… Na druhé straně to ale člověka rychle přejde a uvědomí si, že tu takového kluka potřebuje zase kvůli jiným věcem.“

Ještě jeden dotaz na tělo: Trenér Pařízek odchází ze střídačky; oddychnou si rozhodčí?

„Samozřejmě jsem trochu impulsivnější trenér (smích). Na druhou stranu jsem letos nějaký výraznější konflikt neměl. Jen několikrát jsem na rozhodčího zakřičel nebo si ho zavolal. Když nebyl arogantní a přijel, tak to nebylo o tom, že bych mu nadával. Jen jsem mu řekl svůj názor na inkriminovanou věc, aby ho taky slyšel. V těch předešlých sezonách jsem byl přece jen impulzivnější a problémů bylo víc. A to se vůbec nechci vracet k tomu, když jsem jako trenér začínal, to byla hrůza! Za poslední dobu vybuchnu tak jednou nebo dvakrát, a pak se jdu třeba omluvit. Hokej je prostě emocionální sport. Takže jestli si někteří oddychnou, tak to bude jedině pro jejich dobro. Třeba takový rozhodčí Ondřej, se kterým si ležíme v žaludku. Kdykoliv on byl na ledě a já na střídačce, tak se mu zaručeně povedlo mne totálně vytočit (úsměv).“

Byl jste stejně bouřlivý i jako hráč?

„No jasně! Nesnáším porážky, takže jsem byl impulsivní v šatně, na střídačce i na ledě. Nejhorší je, když nemůžete ničím přispět. Nejvíce toho můžete ovlivnit na ledě, méně na střídačce a úplně nejméně na tribuně nebo ve 'Vipce', tam už s tím nemůžete udělat vůbec nic. Nejhorší to bylo, když jsem v Budějovicích nebo tady fungoval jako manažer. To byla muka!“