Pane Machaczku, prozraďte nám, jaká byla vaše cesta k třinecké sportovní žurnalistice...

Dostal jsem se k tomu tak, že jsem byl nejprve fanda. V roce 1958 jsem měl nabídku od předsedy klubu Edy Tichopáda, který mi řekl "vy jste takový skalní fanda, potřebovali bychom pomoct s propagací oddílu...". Souhlasil jsem, že do Vánoc to budu dělat. Potom mě neustále přemlouvali a dělám to vlastně až do dnešních dnů. Tehdy se ta funkce jmenovala "propagační referent" a od 58. roku jsem začal psát rovněž do Hutníku. Dlouhé roky jsem byl taky dopisovatelem pro agenturu ČTK

Veškeré propagační aktivity jste nedělal na plný úvazek, ale jako vedlejší činnost. Řekněte něco o práci, která byla vaším denním chlebem...

Byl jsem zaměstnancem Hutního projektu Praha, středisko Třinec. Měl jsem svou projekční kancelář. Začínal jsem s fotbalem a jelikož v té době se hrálo systémem léto - fotbal, zima - hokej, tak většinou ti hráči, kteří hráli fotbal, tak v zimě nazuli brusle a šli hrát hokej. Ze začátku pro mě nebylo snadné skloubit zaměstnání se sportem, ale časem to bylo lepší. Asi málo lidí ví, že současná Werk aréna je výsledkem práce naší projekční kanceláře. Tady, kde je dnes zimák, měl být kdysi centrkurt pro tenis. Pak se změnily plány a udělala se otevřená ledová plocha. Projektoval jsem vlastně až do svých sedmdesáti let, až pak mi žena řekla "co blázníš, už toho nech". Až potom jsem šel do penze a teď vlastně žiju půl roku na chatě a půl roku v kanceláři na hokeji či fotbale (směje se).

Jaká je vaše vůbec první vzpomínka na třinecký hokej?

Pamatuju první zápasy na přírodním ledě hned v poválečné době. V té době se samozřejmě hrálo na rybníku, na Glejtowni. Tehdy pochopitelně ještě nebyly mantinely jak známe dnes, hrálo se jen s takovými provizorními, nízkými mantinely. V těch časech ještě samozřejmě neměli k dispozici rolbu, úprava ledu se dělala v primitivních podmínkách. Několikrát se vůbec zápas nedohrál kvůli počasí. Buď přišla obleva či naopak začalo hustě sněžit. Z tehdejších časů už nežije žádný hráč. Poslední zemřel loni. Byl to Karel Cienciala. Ještě dva týdny před jeho smrtí jsem s ním dělal rozhovor. Jakmile se hokej přestěhoval z Glejtowni na kluziště u školy Petra Bezruče, tak od těch časů jsem tam začal dělat hlasatele. V této funkci jsem vydržel vlastně až do nedávné doby, kdy tuhle práci převzala Kabelová televize

Většině třineckých fanoušků je znám ze zimáku především váš výrazný, zvučný hlas. Povyprávějte o své dlouholeté hlasatelské činnosti...

Jako hlasatel jsem začal taky koncem padesátých let. Samozřejmě je vždy nutné se na zápas připravit. Měl jsem vždy přichystané nějaké body, co přesně budu říkat, aby se to dalo poslouchat. Bylo třeba si něco nastudovat o soupeři, napsat si sestavy, které je třeba přečíst. Ze začátku jsem nehlásil z lavičky jako dnes, ale z takové dřevěné boudy na ochozech. Samozřejmě jsem občas musel předem vyzkoušet, jak to bude na zimáku znít. Za komunismu jsme chodili i na školení. Tam nás učili, jak máme zasáhnout, když někdo udělá během zápasu průšvih, jak máme reagovat v různých krizových situacích. Naší povinností bylo jen čistě informovat o průběhu zápasu, bez jakýchkoliv osobních pocitů či komentářů.

Máte ve své bohaté hlasatelské minulosti nějakou veselou historku či kuriózní přebrept, kterým se chcete s čtenáři podělit?

Těch humorných příhod a přebreptů bylo pochopitelně mnoho. Jen tak namátkově si vzpomenu na zápas proti Dukle Hodonín. To jsem zahlásil "Vojáci si zřejmě dali více vína, než bylo zapotřebí, proto hrají tak malátně..." Za tohle jsem samozřejmě dostal pořádně vynadáno, že jsem znevážil armádní oddíl a zesměšnil soupeře. Hodonín nás tehdy většinou porážel, ale ten zápas hráli opravdu nějak malátně, proto jsem si neodpustil tuhle hlášku. Pak jsem se musel dodatečně omlouvat.

Klub v prosinci slaví osmdesátku. Jaký je váš osobně nejsilnější zážitek v dějinách místního hokeje? Co se vám natrvalo vrylo do paměti?

Byly to určitě první pokusy o postup do nejvyšší soutěže v trenérské době Břéti Kopřivy (93-94). Dále pak samotný postup do extraligy. Velmi rád samozřejmě vzpomínám i na trenérskou dobu Aloise Hadamczika. Toho jsme k nám přivedli v osmdesátých létech. Do našeho klubu Lojza přišel hned po konci své hráčské kariéry. Jeho brácha Evžen v té době trénoval fotbalový Baník a ten mě tehdy kontaktoval a ptal se, jestli bychom nechtěli vzít bráchu Aloise do Třince. Tak jsme ho tady vzali. Zásluhu na jeho příchodu má Valter Toman, tehdejší předseda klubu. To je člověk, který se nejvíc zasloužil o vzestup třineckého hokeje. To bylo ovšem v době, kdy se hokej dělal jako zábava, jako hobby. Dnes už se vše dělá na profesionální úrovni. S Lojzou jsem stále v kontaktu. Letos mi při oslavě osmdesátky přišel gratulovat a daroval mi krásné hodinky.

K letošnímu jubileu klubu jste jako autor připravil publikaci, která mapuje historii hokeje pod Javorovým. Povězte něco bližšího o tomto materiálu...

Dlouhá léta jsem sbíral a archivoval veškeré informace z našeho klubu. Vedu kroniku a bylo zapotřebí u příležitosti výroči něco publikovat. Je to vlastně almanach od těch nejstarších dob až do současnosti. Je tam přehled všech sezón, statistiky, složení mužstev v jednotlivých ročnících a taky tabulky všech kategorií. S touto publikací mi hodně pomohl bývalý ředitel Třineckých železáren - dr. Jičinský, který mi daroval mnoho novinových výstřižků se spoustou zajímavých článků, které si poctivě archivoval. Jemu patří dík.

Co byste pane Machaczku přál třineckému hokeji do dalších sezón?

Pochopitelně bych si jednou přál titul. Už máme ve své sbírce bronz, máme stříbro, proto si někdy přeji zlato. Samozřejmě budu rád, pokud se postaví nová aréna. Bude to příjemné prostředí pro hráče i fanoušky. Velmi rád bych se tedy dožil jak zlata, tak i nové haly (směje se).