V kinech jich je uveden sice jen zlomek, ale v Čechách toto číslo roste – v roce 2005 šly do českých kin dokumenty tři, v roce 2008 dvanáct a letos je to teprve v září už jedenáct dokumentů. České dokumenty bodují také v zahraničí, výjimečná nejsou uvedení a ocenění na prestižních filmových festivalech po celém světě, a to na rozdíl od českých filmů celovečerních, které v tomto za dokumenty jasně zaostávají. Přestože se vlajkovou lodí českého dokumentu na mezinárodní scéně stala Helena Třeštíková, ceny z prestižních festivalů putovaly i dalším tvůrcům. To také vedlo k tomu, že se po letech vloni objevila kategorie dokument i v rámci lokálního Českého lva. Nyní zástupci Institutu dokumentárního filmu (IDF) poukazují na to, že do dnešního dne nedošlo k nominaci českého dokumentu na Oscara a přicházejí s informacemi, jak tuto situaci změnit.

Americká filmová akademie udělující každoroční ocenění Oscar předepisuje pro kategorii Nejlepší dokument a Nejlepší krátký dokument zvláštní podmínky, za kterých se film může dostat do nominace. Snímek musí nejméně po dobu jednoho týdne běžet v komerční kinodistribuci v Los Angeles a v oblasti newyorského Manhattanu, v případě krátkého dokumentu (méně než 40 minut) alespoň v jednom z těchto míst. Vzhledem k tomu, že tuto podmínku se daří plnit pouze mizivému procentu dokumentárních filmů převážně z americké produkce, se v roce 1997 Mezinárodní dokumentaristická asociace (IDA – International Documentary Association) rozhodla, že pro tento účel každoročně uspořádá přehlídku DocuWeeks. Asociace vybere z přihlášených filmů 18 delších a deset krátkých dokumentů, které si v průběhu letních měsíců odbudou svůj týden v oficiální distribuci právě v Los Angeles a v New Yorku. Zde je zhlédnou členové Akademie a rozhodnou, které snímky poputují do oscarové nominace. Uzávěrka pro přihlášky na DocuWeeks je tradičně v květnu, srpen patří samotné třítýdenní přehlídce a v září je pak oficiální oscarová uzávěrka, do níž je nutné doložit splnění všech požadovaných podmínek. Přehlídka DocuWeeks prozatím uvádí především severoamerické snímky, rok od roku v ní nicméně roste podíl i evropských dokumentů. „Letos byl do přehlídky DocuWeeks vybrán polský dokument Rabbit a la Berlin, na jehož vzniku jsme se za IDF podíleli. Dokazuje to, že oscarové sny nejsou pro tvůrce z východní Evropy tak nedostupné,“ říká ředitelka IDF Andrea Prenghyová. Zástupci IDF věří, že české dokumenty bodující v zahraničí nyní by mohly na účast v rámci přehlídky DocuWeeks dosáhnout a odtud už není zase tak daleko k oscarové nominaci.

Mezi nejvýznamnější zahraniční festivaly, jež můžeme v rámci celovečerních filmů srovnávat například s Cannes, Berlínem nebo Sundance, patří například festival v Torontu (Hot Docs Toronto), v Amsterdamu (IDFA), Lipsku (DOK Leipzig), Rotterdamu (IFFR), švýcarském Nyonu nebo jihokorejském Pusanu. Na řadě těchto festivalů byly v minulých letech uvedeny české dokumenty, jako například film Petera Kekerese Jak se vaří dějiny dostal vloni v Torontu dokonce Zvláštní cenu poroty, česko-slovenský film Slepé lásky Juraje Lehotského získal na 61.ročníku MFF v Cannes uměleckou cenu Prix de la Cicae, dokument Gyumri Jany Ševčíkové dostal cenu za dokument na Mezinárodním festivalu v Římě, Mír s tuleni Miroslava Nováka byl zase oceněn hlavní cenou na Mezinárodním filmové festivalu Guangzhou v Číně. Dokument René pak získal řadu ocenění, vyhrál například prestižní festival v Lipsku a získal cenu Evropské filmové akademie Prix Arte pro nejlepší evropský dokument. A na tu byl nominovaný i další český dokument Občan Havel, který získal loni prvního Českého lva pro dokument a byl uveden na festivalu v Berlíně.

Institut dokumentárního filmu, České filmové centrum a Mezinárodní filmový festival Jihlava každoročně pořádá prezentaci připravovaných českých dokumentárních filmů, v rámci které upozorňuje na ty nejzajímavější dokumenty budoucího roku. Loni takto představili devět filmů, část z nich si pak opravdu rozdělila ceny na českých festivalech, některé z nich už byly distribuovány v zahraničí: Ivetka a hora (Nejlepší dokument na MFDF Jihlava 2008), Česká RAPublika (Nejlepší dokument na Finále Plzeň, 2008) nebo Zapomenuté transporty do Polska (Cena diváků Jeden svět 2009). Divácky či festivalově bodoval také film Vítejte v KLDR! Lindy Jablonské nebo Černá srdce Břetislava Rychlíka. Český mír Víta Klusáka a Filipa Remundy a Oko nad Prahou Elišky Kaplické vstoupí do kin na začátku roku 2010.

Letos organizátoři panelu dokumentů představují dvanáct nadějných dokumentů vznikajících v české produkci a to: časosběrný dokument Katka o drogově závislé ženě režisérky Heleny Třeštíkové; film Děti našich rodičů Američana Thomase Feierabenda, jež zachycuje život svého dědy - politika Ladislava Feierabenda; Tmář a jeho rod ze života “záhadologů” Karla Vachka; Šitkredit Martina Řezníčka o lidech, kteří se topí v dluzích kvůli půjčkám; Přízrak svobody II o polapenosti v čase v současném globálním světě Karla Žaluda; Mám ráda nudný život aneb deník jedné babičky Jana Gogoly; Věční hledači, portréty čtyř významných osobnostní zachycených během dvaceti let, režisérů Jana Šikla a Pavla Kouteckého; Nebe, Peklo, Země, Ráj o lidech vyhledávajících nejrůznější formy fyzické bolesti Davida Čálka; Nesvadbov režisérky Eriky Hníkové o svobodných třicátnících v jedné slovenské vesnici; Holky z fildy o generaci žen, jež společně prožily zlomovou událost převratu režisérek Nataši Dudinski a Taťány Markové; Cirkus Havel o návratu Václava Havla k divadlu režiséra Břetislava Rychlíka; Pahrbek, zpráva o dnešní podobě fenoménu Sněžka, v režii Lucie Králové.

Informace k jednotlivým filmům:

Přízrak svobody II – v rámci projektu Breathless, Nadvláda okamžiku*

režie: Karel Žalud
V takzvaném globálním věku je člověk lapen do pasti času, kterou nastavil sám sobě a uvízl v ní spolu se svou svobodou. Experimentální dokument o času, který zkoumá jeho povahu i jeho zásadní dopad na naše chování, jednání, vnímání, společenské rituály a na náš pohled na svět.

Mám ráda nudný život – v rámci projektu Breathless, Nadvláda okamžiku*

režie: Jan Gogola
Deník jedné babičky z pražské čtvrti Zbraslav jako deník věčnosti. Babička Alena Němcová z pražské čtvrti Zbraslav si již pět let zapisuje lidovým jazykem stav počasí, svoje sny, ranní cvičení, vaření, každodenní rodinný provoz, světové události a také poznámky, které se týkají mezilidských vztahů, náboženství a ducha doby vůbec. Svým způsobem tak navazuje na deník svojí tchyně Jiřiny Němcové, která si ho ve stejném domě psala v letech 1977 až 1997 a který se stal „scénářem“ filmu Deník babičky Němcové, jenž jsme natočili v roce 1999. Na obou denících nás zajímá uvedené prolínání souvislostí humorného a vážného, osobního a společenského, každodenního i nadčasového charakteru. Pokračování deníku a filmu pojímáme jako kompresi času a prostoru v jednom domě, který se díky této kontinuitě stále rozrůstá do podoby více možných světů světa jednoho. Podobně jako u prvního filmu chceme i nyní nejen situací před kamerou, ale také v duchu zápisů proměňujícím se způsobem snímání vyjádřit to, že hranici světa tvoří hranice našeho vnímání.

Katka

režie: Helena Třeštíková
Časosběrný dokumentární film o drogách, lásce, vězení a odpovědnosti. 13 let života několika drogově závislých, kteří žijí na ulici, shánějí drogy a kradou. S Katkou jsem se poprvé setkala v roce 1996 ve venkovské komunitě pro narkomany. Po půl roce z komunity utekla. Hledala jsem ji v pražských ulicích a nakonec ji našla ve společnosti přítele Ládi. Oba na heroinu. Je rok 2007. Láďa sedí ve vězení za pokus o vraždu. Katka, které je dnes 30 let, žije v pražském squatu s přítelem.“ Dozvídáme se, že je těhotná a nyní má před sebou nejtěžší zápas svého života. Musí dokázat, že je schopná přestat s drogami a postarat se o své dítě. Film by měl být nejen filmem o drogách, ale také o naplnění života, o hodnotách a jejich ceně, o mateřství i o osudu dítěte, které přichází na svět závislé.

Děti našich rodičů

režie: Thomas Feierabend
Tom Feierabend je kalifornský filmař, který své mládí strávil na prkně v přílivových vlnách Tichého oceánu. Zároveň je ale vnukem politika Ladislava Feierabenda, jehož memoáry patřily v devadesátých letech k nejčtenějším titulům žánru. Ladislav Feierabend byl v protektorátní i exilové vládě a po roce 1948 za dramatických okolností emigroval do Spojených států. Byl velkým propagátorem nesocialistického družstevnictví, v polovině třicátých let měla ČSR nejvíce družstev na světě. Kdyby znal malý Tom Járu Cimrmana, připadal by si jako jeho příbuzný. Z úst předků se totiž dozvídal o ráji první republiky a o tom, co vše dobré dala světu. Pointa je téměř pohádková – dospělý filmař Tom na prahu 90. let nejprve v pražské vile svého dědečka počal dítě a poté se rozhodl natočit film o svých kořenech, film na pomezí velkých a malých dějin. O pohádku se ale jednat rozhodně nebude, Tomova důslednost v tázání se není příliš po vůli příbuzným, kteří si chtějí uchovat rodinnými pověstmi petrifikovanou podobu svého slavného předka. Pohled amerického intelektuála na československé dějiny bude překvapivě originální a osobitý. Patnáct let natáčení v archivech historických i policejních ústavů, s emigranty i těmi, kteří zůstali, poskytne širokou reflexi našeho vztahu k nejmodernějším dějinám. Kromě Feierabendovy rodiny ve filmu budou hovořit také Meda Mládková, Milan Uhde či Pavel Žáček.

Tmář a jeho rod

režie: Karel Vachek
Dokumentární esej Karla Vachka bude tentokrát celovečerním surrealistickým představením složeným z reálných situací ze života českých „záhadologů“. Výpovědi ufologů, senzibilů a dalších tzv. kontaktérů by měly být kulisou a katalyzátorem hledání tenké hranice mezi seriózností a bláznovstvím. Zvláštní pozornost chce režisér věnovat průsečíkům, jakými jsou osudy dřívějšího lidového ministra obrany a nyní populárního astrologa Antonína Baudyše či protiteroristický zásah na ruzyňském letišti, který vyvolal telefonát senzibilky. Nejlepší charakteristika tohoto filmu je jeho podtitul: „Modlete se za skeptiky, budou to potřebovat“.

Šitkredit

režie: Martin Řezníček
Vzali jste si půjčku a zaplatíte mnohonásobek vypůjčené částky nebo přijdete pro pár tisíc o dům nebo máte najednou dluhy do konce života… Raper Chang rapuje o Šitkreditu. Příběhy lidí, kteří se topí v dluzích, příběhy těch, kteří se do této situace dostali díky špatnému odhadnutí vlastní situace, ale i těch, kteří se topí v dluzích jako kořist žraloků na špatně regulovaném trhu s půjčkami. Nahlédnutí do systému.

Věční hledači

režie: Jan Šikl, Pavel Koutecký
Portréty 4 osobností - Jan Ruml, Michael Kocáb, Kryštof Rimský, Martin Mejstřík - zachycené v průběhu 20 let. Čtyři protagonisté filmu, které listopadová revoluce vynesla do popředí, se stále posouvají po dílčích životních etapách, z nichž každá pro ně otvírá další a novou budoucnost. Ve filmu se prolínají ryze soukromé peripetie, soužití s partnery, děti, s věcmi veřejnými, politikou - vzniká tak ohlédnutí za posledními 20 lety. Natáčení začal režisér Pavel Koutecký v roce 1990 a věnoval se mu do roku 2006. Od roku 2008 v natáčení pokračuje režisér Jan Šikl.

Holky z fildy

režie: Nataša Dudinski, Taťána Marková
Revolution Girls je film o generaci žen, které společně prožily zlomovou historickou událost – revoluci, která je určitým způsobem nasměrovala. I když se po studentské stávce jejich cesty rozešly, dodnes je spojuje nasazení, s nímž realizují věci, ve které věří. Jana jako europoslankyně vášnivě usiluje o záchranu světa. Alena píše jednu knihu za druhou hledajíc v minulosti inspirativní odkaz pro současnost. Alice, úspěšná podnikatelka, naplňuje svůj sen z dětství o velké rodině včetně adoptované romské dcery. Pavla se naplno věnuje hudební kariéře a hledání sebe sama. Žijí svůj sen? Kolika revolucemi si projde žena, než dozraje ke čtyřicítce? A co nám jejich příběhy prozradí o době a místě, kde žijí?

Nebe, Peklo, Země, Ráj

režie: David Čálek
Mozaika o čtveřici lidí, kteří objevili rozkoš v bolesti a svou neobvyklou vášeň nepotlačují ani neskrývají. Tvoří uzavřené společenství, jež samo sebe označuje zkratkou BDSM. „Budeme sledovat lidi, kteří se bolesti oddávají dobrovolně, často za ni platí a bolest jim působí rozkoš či posouvá jejich vnímání za hranice běžného života,“ vysvětlují autoři. „Nebudeme se zabývat případy patologickými, kdy člověk mentálně narušený jedná tak, že si způsobuje bolest nebo se poškozuje často s trvalými následky. Naši čtyři hrdinové se do náruče bolesti vrhají dobrovolně a sledují přitom zasvěcení, které jim bolest v různých formách poskytuje,“ dodali tvůrci. V 90. letech se objevili na veřejnosti do té doby skryté nabídky sexuálních služeb. Města byla doslova zaplavena sex shopy, bordely a eskortními servisy. Komunita BDSM neprodělala tuto explozi, ale zůstala až dodnes ve skryté tichosti, která jí dává paradoxně více svobody být dál sama sebou, jakousi sklepní organizací bez vedení, společenstvím spiklenců slasti, kteří se na veřejnosti poznají podle znamení, která znají jen oni. Média sice občas přinesou senzační reportáž z jakési divoké party, ale zobrazují zpravidla jen efektní vršek ledovce, aniž by se zajímala o jeho zbytek. BDSM zkratka pro komunitu lidí zabývajících se nejrůznějšími způsoby bolesti od tetování a piercingu, brandingu, bondage, sado maso a elektrostimulací, ale i dalších forem „osvobozeného pohledu na rozkoš a její možnosti“.

Nesvadbov

režie: Erika Hníková
Film o generaci svobodných třicátníků ze středně velké slovenské vesnice a o jejich starostovi, který je chce v zájmu zachování populace za každou cenu dát dohromady. A tak zahájí experiment, který náš film sleduje. Sociální inženýrství 21. století v situační dokumentární komedii. „Nesvadbov" se věnuje jednomu ze zásadních jevů v naší generaci – fenoménu singlovství. Výběrem tématu a způsobem zpracování film navazuje na předchozí úspěšné distribuční tituly Eriky Hníkové „Ženy pro měny" a „Sejdeme se v Eurocampu".

Cirkus Havel

režie: Břetislav Rychlík
Václav Havel se osobně vrací na divadelní prkna – půl roku trvající společensko-divadelní projekt divadla Husa na provázku, jehož program vyvrcholí scénickou montáží, která obsáhne dramatickou tvorbu V. Havla od Zahradní slavnosti až po Odcházení. Filmová verze tohoto projektu otvírá velké téma prolínání kultury a dějin, moci a outsiderovství, divadla a života, snu a reality; pokusí se být návratem k uměleckým kořenům dramatika V. Havla.

Pahrbek

režie: Lucie Králová
Živlový film o zrodu a podobě současné české architektury na vrcholu Sněžky, v extrémních podmínkách nejen klimatických, ale i drsných vztahů v bývalých Sudetech / Hora státotvorná, spodními proudy propojená se zvláštní verzí národní hrdosti /„Vemte si, že si někdo jede spáchat sebevraždu na vrchol Sněžky…“ Ročně milon lidí. Záchodky nedostačují. Kopec je prý zcela pročůrán. Poláci svou polovinu osadili kapličkou a obří meteorologickou stanicí ve tvaru UFO. Naši starou dobrou českou boudu sežrala dřevomorka. Strhla se bitva o novou podobu vrcholu. Paní Skrbková, bývalá pošmistrová, se stala investorkou nové české poštovny na Sněžce. Má ráda startky, háčkované panenky a velké pravdy (Socani lezou na Říp a Sněžka je baštou ODS, pravicová). Taky je hluboce věřící katolička. Experimentální minimalistický dům architektů Rajniše a Hoffmana, který se umí svlékat a oblékat podle počasí, přijala možná právě proto, že na jeho věžičce bude růžová svatozář a uvnitř malé boží oko/ Zpráva o dnešní podobě fenoménu Sněžka.

*projekt Breathless, Nadvláda okamžiku

30. října proběhne na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě premiéra pěti snímků, které vznikly v rámci projektu „Breathless - nadvláda okamžiku“ iniciovaném „Zipp – česko-německými kulturními projekty“, pražským Institutem dokumentárního filmu – IDF a festivalem DOK Leipzig. Dva čeští a tři němečtí režiséři, kteří byli vybráni odbornou porotou na základě zaslaných námětů, zpracovali každý po svém téma času. Diváci tak uvidí: obrazové ztvárnění zápisků obyčejné ženy ze Zbraslavi (J. Gogola), filmové zkoumání času jako fyzikální veličiny (K. Žalud), dokument o uvedení díla Johna Cage v jednom německém kostelíku, které bude trvat 639 let (A. M. Lazarescu), zobrazení post-industriální krajiny v americké Montaně (R. Komers) či nekonečný moment jedné autonehody (J. Peters a M.-C. Theiler).