Válečný konflikt v Evropě rozpoutala německá Třetí říše vedená Adolfem Hitlerem, která společně se Slovenskou republikou napadla bez vyhlášení války 1. září 1939 Polsko. Válka však nebyla v Evropě a na celém světě ničím neočekávaným, schylovalo se k ní po celá třicátá léta minulého století.

Německo, kromě důsledků velké hospodářské krize, trpělo po celé meziválečné období důsledky mírového systému, který mu byl vnucen po 1. světové válce. Německo nesmělo mít vlastní letectvo, ani velké bitevní lodě, vítězové první světové války mu dovolili pouze symbolickou armádu a přinutili ho platit obrovské reparace, které dusily německé hospodářství. Německá veřejnost se cítila ponížená podmínkami, vnitřní politika po pádu císařství se zmítala ve stranických bojích a ekonomika byla pod tlakem obrovské inflace v krizi po první válce, stejně jako v době velké hospodářské krize na počátku 30. let.

Nástup Hitlera k moci to však změnil a Německo získalo opět sebevědomí, zlepšila se hospodářská situace, ale pod vedením nacistů se cíleně začalo připravovat na novou válku a přestalo postupně dodržovat omezení dohodnutá ve Versailles.

Německo aktivně zbrojilo od nástupu nacistů k moci v roce 1933. Hitler v roce 1938 ke své říši připojil tehdejší Rakousko, a v říjnu 1938 po Mnichovské konferenci získal se svolením Francie, Anglie a Itálie i hraniční oblasti Československa obývané německou menšinou. Bezbranné a okleštěné Československo zabral o půl roku později, kdy německá armáda napochodovala 15. března i do zbytku republiky. Němci zde zřídili Protektorát Čechy a Morava, jehož průmyslový potenciál využili pro své válečné úsilí. Ve slovenské části státu vznikla satelitní Slovenská republika podřízená Německu.

Po vzniku protektorátu se Německo soustředilo na Polsko, ale tomu už Anglie i Francie garantovaly, že mu přijdou na pomoc v případě napadení. Po různých provokativních akcích a přestřelkách na slovensko-polských hranicích na konci srpna 1939, kdy museli Němci dokonce Slováky brzdit v jejich agresi, využili Němci jako záminku pro rozpoutání války incident u německé vysílačky v Gliwicích. Útok na vysílač provedli 31. srpna speciální jednotky SS převlečené do polských uniforem. Poté útočníci vysílali výzvu v polštině k boji proti Němcům. Německý úder na Polsko o den později měl být tak pouze odvetou za toto pseudonapadení. Francie a Anglie odpověděly 3. září tím, že Německu vyhlásily společně válku, fakticky ale Polsku nepomohly.

Německo svou operaci jistilo dohodou se Sovětským svazem, podle níž část Polska a Pobaltí obsadila Rudá armáda. V srpnu podepsaný pakt o neútočení vydržel až do 22. června 1941, kdy wermacht přepadl i SSSR.

Polská armáda vybavena zastaralými zbraněmi kladla tuhý odpor německému způsobu boje, který se vžil pod označením blitzkrieg (blesková válka), ale již kolem 8. a 10. září se Němci přiblížili k Varšavě. Posledním úderem bylo 17. září překročení polské východní hranice sovětskou Rudou armádou, čímž se zbývající obránci ocitli v obklíčení. Němci si po polské kapitulaci přímo připojili západní části státu, střední přejmenovali na Generální gouvernement a okupovali je. Východní část Polska se stalo součástí Sovětského svazu. Oba státy na dobytých územích rozpoutaly masové vraždění a deportace převážně inteligence a Židů do koncentračních táborů. Sověti v takzvaném katyňském masakru postříleli 22 tisíc zajatých polských důstojníků.

Po pádu Polska se Němci otočili na západ a pokračovali ve svém tažení Evropou, obsadili Dánsko a Norsko, pokračovali přes Belgii, Holandsko a Lucembursko, až nakonec zahnali spojené síly Francie a Anglie k vodám kanálu La Manche. Britská vojska se zachránila útěkem do Anglie, ale Francie padla.

Dobýt Británii se Hitlerovi nepodařilo, Němci ji před vyloděním na ostrovech chtěli srazit na kolena leteckou válkou, Angličané s pomocí letců z Polska, Francie a Československa a dobrovolníků z jiných zemí se nakonec ubránili. Válka se přenesla i na Balkán a do Řecka, kde Němci pomáhali svému italskému spojenci po nevydařených pokusech obsadit Řecko.

Spojené státy americké přiměl vstoupit do války japonský útok na havajskou základnu Pearl Harbour 7. prosince 1941. Konflikt se tím stal doslova světový, USA vyhlásily válku Japonsku, které se snažilo ovládnout celý prostor Pacifiku a dostat se až do Indie. Německo a Itálie o čtyři dny později podpořily svého spojence Japonsko a na oplátku vstoupily do válečného stavu s Amerikou.

Válka v Evropě trvala až do 8. května 1945, kdy Německo kapitulovalo pod tlakem spojených sil západních armád a SSSR, Japonsko se rozhodlo pro stejný krok až po shození atomových pum na Hirošimu a Nagasaki 5. a 8. srpna 1945. Konečnou kapitulaci podepsalo Japonsko 2. září 1945.

Do války vstupovalo několik velmocí a vzešly z ní dvě supervelmoci, USA a SSSR. Konflikt urychlil technologický pokrok, například státy na počátku konfliktu používaly k leteckým bojům dřevěné dvojplošníky a končily válku s proudovými letouny. Německo, ačkoli prohrálo, uskutečnilo obrovský pokrok ve výzkumu raketových technologií a jejich přední konstruktér Werner von Braun se po válce stal autorem amerického kosmického programu a jeho raketa vynesla první lidi k Měsíci.

2. světovou válku charakterizuje i ve srovnání s konfliktem dvacet let předtím, obrovské utrpení civilního obyvatelstva. Němci se například dopouštěli hrůzných pokusů na lidech v koncentračních táborech, vězně očkovali zárodky skvrnitého tyfu, stříkali jim modré barvivo do očí injekcemi a programově je mučili. Nejodpornější německý zločin představuje holocaust, systematické a promyšlené vyvražďování Židů na nacisty ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy šesti milionů lidí. Jejich japonští spojenci bombardovali čínská města nádobami, které byly plné blech nakažených morem. S německým terorem si nezadali ani Sověti, kteří do gulagů posílali obyvatelstvo obsazených území jako Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a válečné zajatce. Spojenci zase jako odplatu za válku poslali na německé město Drážďany během tří dnů více než 1500 bombardérů, které přinesly podle odhadů smrt asi 25 tisícům civilistů.

Celkové odhady počtu zabitých vojáků, civilistů a vězňů se liší, nejvíce se však historikové shodují na počtech okolo 62 milionů lidí. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Bojovalo se v Evropě, Středomoří, Africe, Tichomoří, Jihovýchodní Asii, Číně a na Středním východě.

Se špičkami třetí říše byl po válce veden válečný soud, který proslul pod názvem Norimberský proces, kde byli čelní nacisté odsouzeni k smrti nebo dlouholetým trestům za rozpoutání války a zločinům proti lidskosti.

Mezi státy Spojenců během války patřily Spojené království, Francie, SSSR, USA, Čína, Kanada, Austrálie, Polsko, Jugoslávie, Československo, Jižní Afrika, Nový Zéland a další.

Státy bojující po boku Německa v řadách Osy byly Itálie, Japonsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovenská republika a Chorvatsko. Proti SSSR po boku států Osy bojovalo ještě Finsko a několik divizí poskytlo i Španělsko.