Reforma volebního systému je aktuálním tématem od poloviny 90. let, kdy z žádných voleb nevzešla stabilní většinová vláda, která by se mohla opírat o jistou loajální většinu. Politici a někteří odborníci dávají tento stav za vinu volebnímu systému, který neumožňuje žádné z velkých stran získat dostatečnou většinu pro vytvoření stabilní vládní koalice s jednou menší stranou.

Naposledy se diskuse o reformě volebního systému rozhořely po volebním patu v roce 2006. Ještě na konci loňského roku se přitom koaliční vláda ODS, KDU-ČSL a Strany zelených intenzivně zabývala možnými variantami pro změnu volebního systému. Vláda nakonec výběr zúžila ze šesti možných modelů na tři, a to skotský, nizozemský a řecký. Společné těmto návrhům bylo zvýšení proporcionality a nějaká forma bonifikace pro vítěze, aby se zabránilo dalšímu patu. Zvláště malí členové koalice totiž dbali na to, aby k nim byl volební systém spravedlivější a méně zvýhodňoval velké strany. Na druhou stranu ani ODS nechtěla opustit svůj cíl reformy. Na rozdíl od přelomu milénia však již neprosazovala zavedení většinových prvků, ale zaměřila se pouze na benefity pro stranu vítěznou.

V březnu však přišel pád vlády a všechny návrhy byly odloženy s tím, že diskuse o nich bude pokračovat až po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny počátkem října.

Ovšem i kdyby pád vlády nepřišel, bylo by podle politologa Tomáše Lebedy velmi problematické volební reformu prosadit. "Poslední návrh reformy byl jakýmsi kompromisem ODS a malých stran, nebyl ovšem v zájmu ČSSD, protože pro ni je posílení malých stran nevýhodné," vysvětlil Lebeda.

Zatímco ODS by silnější pozice malých stran podle Lebedy nečinila potíže, ČSSD vyhovuje systém, kdy jsou zvýhodněny velké a středně velké strany. Ačkoli tedy měla ČSSD s KSČM naposledy podstatně méně hlasů, jako levice získaly dohromady 100 mandátů, tedy stejně jako KDU-ČSL, Strana zelených a ODS.

"Jistě by bylo možné, aby se na reformě volebního systému opět dohodly pouze ČSSD a ODS. To by se ovšem nelíbilo zase malým stranám," poznamenal Lebeda.

V následujících volbách se tedy hlasy voličů přepočtou na mandáty stávajícím systémem, který je kombinovaným výsledkem reformy z doby opoziční smlouvy ČSSD a ODS na základě "tolerančního patentu" v roce 2000 a narychlo připravené novely před volbami v roce 2002, která reagovala na zrušení části změn Ústavním soudem. Hlasy se na mandáty přepočítávají pomocí d´Hontova dělitele, volebních obvodů je 14 a uzavírací klauzule je pro strany zachována na pěti procentech. V malých volebních obvodech s nízkým počtem poslanců vysílaných do sněmovny mají malé strany horší pozici než velké. Pokud z obvodu jde do dolní komory jenom pět poslanců jako například na Karlovarsku, pětiprocentní klauzule se fakticky zvyšuje na patnácti až dvacetiprocentní. Menší strany proto uspějí pouze tehdy, mají-li v regionu výraznou podporu, jako například lidovci na jižní Moravě. Strany s nižší podporou rovnoměrně rozdělenou po celém území mnohdy v regionu nedosáhly ani na jeden mandát, to se stalo například Straně zelených.

Debaty o změně volebního systému se rozhořely již v roce 1996, kdy vznikla menšinová vláda Václava Klause. Hlavním impulsem ke změně volebního systému však byl takzvaný Sarajevský atentát v roce 1997, kdy došlo k rozpadu koaliční vlády ODS, KDU-ČSL a ODA a následovaly předčasné volby. Obě největší strany, občanští a sociální demokraté, trvaly na tom, že je nutno posílit většinové prvky, omezit prostor pro malé strany, a posílit tak stabilitu vlád. Hlavní cíl volební reformy byl, aby na základě výsledků voleb mohla vládu sestavit jedna velká strana s podporou jedné malé, vítězi programově blízké, strany.

Při hledání podoby reformy sice padaly i radikálnější návrhy. ODS například přišla i se zavedením plně většinového systému. Zavedení většinového systému by však znamenalo změnu ústavy, pro kterou obě velké strany měly dostatek hlasů pouze ve sněmovně, nikoliv však v Senátu. Reálně se proto diskuse, směřující k zachování poměrného systému, ale posílení většinových prvků, točily hlavně kolem otázek snížení počtu křesel v Poslanecké sněmovně, zvýšení počtu volebních okrsků, zvýšení volebního prahu a změny metody přepočtu hlasů na mandáty.

Komise se nakonec shodla na volební klauzuli pět procent na celonárodní úrovni, rozdělení Česka na 35 okrsků s minimálně 4 a maximálně 8 mandáty, což bylo na hranici reálně poměrného systému, a zavedení upraveného d´Hontova dělitele, kdy se hlasy dělí číslem 1,42, dále 2, 3, 4 atd. Upravený d´Hont tak nahradil dosud používanou Hagenbach-Bishoffovu kvótu a byl kompromisem mezi návrhem ČSSD, která chtěla čistý d´Hontův dělitel (dělí se čísly 1, 2, 3, 4 …), a návrhem ODS, která požadovala zavedení více většinového dělitele Imperiali (2, 3, 4, …). Takzvaný upravený, neboli vyrovnávací d´Hont byl sice následně pro volby do Poslanecké sněmovny zrušen, ale je nadále používán pro krajské volby.

Reforma, na které se dohodla ČSSD a ODS sice vešla v platnost i přes to, že narazila kvůli čtyřkoalici na značné potíže v Senátu, nicméně tehdejší prezident Václav Havel odmítl posílení většinových prvků a omezení prostoru pro malé strany. Apeloval proto na Ústavní soud, aby změny přezkoumal. Ten v roce 2001 zrušil většinu základních bodů reformy s tím, že kumulace většinových prvků ohrožuje v Ústavě zakotvený poměrný volební systém do sněmovny. Ústavní soud zrušil jako většinový prvek 35 volebních obvodů, místo toho jich vzniklo 14 kopírujících vyšší územně-správní celky, které však nejsou stejně velké a v menších jsou diskriminovány malé strany.