V chystané premiéře Zeyerovy pohádky ztvární Vojtěch Dyk ústřední postavu Radúze. Všechny zkoušky si podle vlastních slov nečekaně užíval a potěšila ho zejména spolupráce s režisérem inscenace J. A. Pitínským. "Musím říct, že nejvýznamnějším pocitem pro mě bylo setkání se samotným textem a s režisérem," řekl Dyk a dodal: "Po dlouhé době jsem se těšil na všechny zkoušky a naplňovalo mě to. Ať už to dopadne jakkoliv, zkoušení pro mne bylo záživné a obohacující." Podle jeho herecké kolegyně Pavly Beretové, která se objeví v roli Mahuleny, byly zkoušky velice intenzivní a náročné.

Radúz a Mahulena je nedílnou součástí repertoáru Národního divadla. Zeyerova pohádka navíc dodnes patří ke klasickým dílům české literatury. "Radúz a Mahulena, to je Romeo a Julie české klasiky. Stejně tak často je inscenována a je podobně obtížná na inscenování. My máme to štěstí, že jako stálého hosta máme režiséra Pitínského," prohlásil šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal a vyzdvihl jméno J. A. Pitínského, se kterým bude Národní divadlo pokračovat ve spolupráci i v nadcházející sezoně.

J. A. Pitínský prozradil, že chtěl v inscenaci zachovat ráz Zeyerovy mluvy, básnického jazyka i mytologický rozměr autorova díla. Podle režiséra budou v jeho hře prvky současného, výrazového, pohybového i stylizovaného divadla a úryvky z hudby, která je mu blízká. Důležitou složkou je právě hudba, kterou měl na starosti Vít Zouhar. Toto rozhodnutí bylo velmi inovativní, neboť se spíše očekávalo, že režisér použije známou a osvědčenou hudbu Josefa Suka k Radúzovi a Mahuleně. Podle Zouhara se snaží jeho hudba maximálně podtrhnout Zeyerův text.

Vedení Národního divadla se rozhodlo, že jako způsob propagace vyzkouší internet. Na webových stránkách k Radúzovi a Mahuleně byl vytvořen blog, byla vyhlášena soutěž a diváci mohou aktuálně zhlédnout rozhovory s herci a tvůrci, fotografie, krátká videa či nahlédnout do zákulisí příprav na premiéru. Během úterý bude spuštěna plná verze těchto stránek.

Julius Zeyer napsal dramatickou báseň Radúz a Mahulena v roce 1896 a při práci na tomto uznávaném díle se nechal inspirovat rozličnými vlivy. Čerpal například z indického dramatu Šakuntala, které u nás vyšlo pod názvem Ztracený prsten v přebásnění Františka Hrubína, nebo ze slovenských pohádek.